Do politických diskusí,  a dnes do mezinárodně-politické reality, se tato skutečnost vrátila  nikoli neočekávaně. Natalija A.Naročnickaja, členka ruské Dumy, historička, obvinila ve své knize Rusko a jeho místo ve světě (česky vydané už v roce 2007) hned několik politiků sovětské éry (Lenina, Trockého, Bucharina, Gorbačova, Jelcina) z toho, že degradovali ruské samoděržavné impérium na moskevské knížectví. Podle jejího názoru teprve prezidenti Putin a Medvěděv oznámili konec tohoto experimentu.

Toto politické úsilí dvou  prvních  prezidentů Ruské federace by mohlo a mělo být završeno vytvořením Euroasijské hospodářské  unie ke dni 1.ledna 2015. Koncem května došlo k aktu slavnostního podpisu vzniku (EAHU), ovlivněnému ukrajinskou krizí,  a tím, zdá se, vrcholí proces, který jsme mohli sledovat jako intenzivní vyjednávání už od dvacátého výročí podpisu Bělověžské smlouvy (2012), která se stala aktem rozpadu, rozdělení, rozpuštění, zmizení nebo snad ukrytí Sovětského svazu.

Diskutovalo a jednalo se na různých mezinárodně-politických úrovních, ale evropská veřejnost a většina evropských politiků se zabývala téměř výlučně možnou proměnou Ruské federace v SSSR a v jeho možnou resuscitaci,  vztahem této nové entity k EU nebo k Evropě a jen ti více znalí ekonomických poměrů Ruské federace se zamýšleli na jejím novým vztahem k post-sovětským státům a dálně-východním zemím  V České republice se pod dojmem otřesů v eurozóně a při neshodách mezi přátelsky nespolupracujícími členy EU  mnoha pozorovatelům poměrů v Ruské federaci, Evropě sjednocené i nepřipojené, a také v USA,  zdá, že tato re-integrace,  bývalých sovětských republik by mohla být úspěšná, a proto aplaudují přechodu od kooperace ke konfrontaci.

První krok, kterého se mnozí obávají, jiný v jeho úspěch nevěří, byl ale učiněn. Bělorusko a Kazachstán jsou dvě rozdílné země, ale podobné systémy, ve kterých autoritativní až autoritářské vlády  daly vzniknout relativně (ve srovnání třeba s Ukrajinou) stabilnímu politicko-ekonomickému systému. Došlo v nich  k výraznému zvýšen životní úrovně jejich obyvatel a k objevení nových možností jak využívat materiálních i lidských zdrojů nikoli jen ve prospěch vlády několika (óligon).

V Evropě je Běloruská republika vnímána jako  poslední diktatura, jejíž vedení si je vědomo svého geopolitického osudu,  tzn. válek mezi polským královstvím, litevským knížectvím a ruským samoděržavím, vlivem   římského a řeckého katolicismu, stejně jako ruského pravoslaví. Vnější nepřátelé a dokonce ani přátelé Běloruska nikdy nedbali jeho  nezávislosti, svobody, natož aby  usilovali o  demokratické pořádky v zemi, kterou vnímali jen jako ekonomickou a kulturní kolonii, v letech druhé světové války dokonce jen jako bojiště.

Kazašská republika je rozlehlé území (2,8 mil. km2, tj. polovina rozlohy EU) s malým počtem obyvatel (okolo 20 mil.), kteří do země přicházeli často jako dobyvatelé nebo  v důsledku tzv. vnitřní kolonizace (jak tento násilně řízený proces pojmenoval Alexander Solženicin). Mezi nimi byli i potomci etnických Korejců, emigrantů z let japonské anexe Korejského poloostrova. Dnes se  zdá být atraktivní těm, kteří přicházejí do země rozvíjející se díky zakoupeným novým  technologiím a také importovaným ideologiím. V jejím čele stojí nejen silný prezident Nursultan Abiševič Nazarbajev, kterému jsme věnovali pozornost jen jako figurce malého diktátora, a nevšimli jsme si, že jde o vzdělaného politika, který využívá svého vlivu ve prospěch obyvatel své země. A ve své evropské velikosti jsme  na počátku devadesátých let 20.století opomenuli, že mluví o euroasijském prostoru podobně jako Lev Gumiljov, jehož knihy začal ještě v Alma-atě vydávat před asi dvaceti pěti lety. (V Praze vyšla Gumiljovova práce Od Rusi k Rusku teprve v minulém roce.)

Součástí Nazarbajevovy mezinárodně politické propagandy bylo nejen spojenectví s Ruskou federací, která je při geografické poloze Kazachstánu  z hlediska strategického nezbytné, ale také už v 90.letech u něho objevujeme ideu spojenectví na symbolické Hedvábné cestě z Číny do Středomoří. Když víme, že v mezinárodní politice jsou symboly důležitější než realita, neměli bychom ani tento fakt opomíjet.

A konečně připomínáme, že i Ruská federace, složená z 83 republik, autonomních oblastí, krajů, autonomních okruhů a federálních měst,  je kulturně, politicky, ekonomicky různorodým celkem, ruským často jen kulturně,  ale jako politický systém má nejblíže k centrálně řízené nové ekonomické politice 20.let 20.stol.,  která by mohla být snadno a rychle nahrazena válečným komunismem;

Hedvábná cesta je samozřejmě symbolem, ale symbolem s různými konotacemi. Vzpomeňme si, že už v roce 2007  Zbigniev Brzezinski napsal úvahu o geostrategické triádě Evropa-Čína-Rusko a v ní se ptal, jako jeden z ideologů americké zahraniční politiky, co to je Rusko a kde vlastně leží?  Tehdy ještě zapomněl na Korejskou republiku, dnes třetí nejsilnější asijskou ekonomiku, která podpisovala první významné smlouvy s Ruskou federaci a Kazašskou republikou už v první polovině devadesátých let 20.stol.

Od konce 20.století se  studuje geopolitika na univerzitách Ruské federace  jako populární ideologická věda a geopolitické myšlení,   a můžeme konstatovat, že její pohled z Moskvy do Evropy obsahuje  tradiční stereotypy: EU  na poloostrově Evropa  je nestabilní, rozhádaná,   temná. Dějí se  v ní  obtížně srozumitelné věci,  jejichž řešení nabízel už v roce 1830 car Mikuláš I. slovy: Pánové sedlejte koně, v Paříži je revoluce!

Pohled z Moskvy na Východ je zajímavější. V Evropě a Spojených státech se většina politiků domnívá, že dnešní Rusko si nechce přiznat, že sovětské impérium bylo ztraceno. To je ale jen polovina pravdy. Mnoho ruských politiků si totiž myslí, že nesmí být ztraceno ani ruské impérium. Jak toho dosáhnout je ovšem sporné. Už od prosince  1991 se nástupnické státy pokoušely založit Společenství nezávislých států (SNS), o pět let později se objevilo Eurasijské ekonomické společenství (EAEC), od loňského roku existuje Celní unie Běloruska, Kazachstánu a Ruské federace, neúspěšný byl pokus o Svazový stát RF a Běloruska. Od roku 2002 existuje vojenská Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a  v roce 1996 začala být uváděna v činnost Šanghajská organizace spolupráce (ŠCO), která měla původně bojovat s terorismem, extremismem a separatismem. Ta zahrnuje dnes už i ČLR a mezi jejími členy-pozorovateli jsou Indie, Írán, Mongolsko a Pákistán.

Informovaní a realisticky uvažující analytikové a komentátoři, kteří se vytvoření  euroasijské říše obávají, hovoří nikoli o tradiční teritoriální expanzi a  okupaci vojensky dobytých zón, ale o instrumentech benevolentního imperialismu. Mezi nimi to může být na prvním místě energetická politika,  přeformátovaná v energetickou bezpečnost, nebo jak říkával sám ruský prezident: energetický byznys. A kdo jiný, než lidé v EU by o tom měli přemýšlet v době, kdy jsme do kooperace přešli ke konfrontaci, po které přichází obvykle už jen stav válečný.