A. Ekonomové před lékaři

Děkuji za pozvání na toto neobvyklé setkání ekonomů se světem lékařů. Je smutné, že spolu navzájem málo mluvíme, ač mají ekonomie a medicína leccos společného. Obě jsou to disciplíny, které nemají k dispozici luxus, který přírodním vědám nabízí „controlled experiment“. Stejně tak nemohou vytvořit pro vědu tolik potřebný tzv. closed system. Proměnných, které vstupují do jejich uvažování a do jejich modelů, je příliš velké množství.

Ekonomie i medicína jsou si podobné i v tom, že mají – i když to tak lékaři asi nenazývají – svá „mikro“ a „makro“ témata. I lékaři mají nejenom jednoho konkrétního nemocného, ale i své epidemie, čili makrofenomény. Ekonomové mají v makrooblasti své dlouho budované teorie. Hádají se keynesiánci s monetaristy (a dalšími), v mnohém se liší, ale jejich postoje jsou jasně definovány. Ti i oni mohou odkázat na kvalitní učebnice. Nejsem si jist, zda jsou odlišné postoje např. prof. Berana a doc. Maďara ohledně epidemie covidu definovány desítky let známými teoretickými koncepty, ke kterým je možné se přidat, či je odmítnout.

Lékaři mají ve svých modelech (explicitně formulovaných či implicitně v jejich hlavách existujících) spoustu neznámých, ale nemají tam exogenní faktory typu paní von Leyenová, pan Timmermans nebo paní Lagerdeová. Nemusí se pokoušet předvídat, jestli bude nebo nebude i nadále prosazován (nebo eventuálně opuštěn) naprosto iracionální Green Deal, který má a bude mít pro ekonomiku zcela ničivé důsledky. Lékaři nemusí spekulovat o tom, jestli budou politici a centrální bankéři i nadále naprosto nezodpovědně tisknout peníze a vyvolávat a umožňovat tím nebezpečnou inflaci.

Lékaři nemusí spekulovat ani o tom, jestli bude nadále dominovat paradigma tzv. nárokové ekonomiky (a společnosti) nebo jestli nastane zmoudření a bude pochopeno, že tudy cesta nevede. Lékaři nemusí spekulovat o tom, jestli bude pokračovat merkelovské „wir schaffen das“ a jestli budeme zahlceni uprchlíky, či nikoli. Lékaři jako občané o tom všem samozřejmě jistě přemýšlejí, ale neovlivňuje to – naštěstí – jejich léčení konkrétního nemocného. Lékaře asi spíše trápí, zda budou pacienti důsledně používat předepsané léky a dodržovat léčebný režim, což je vysoce nejistý faktor.

B. Vlastní ekonomická úvaha

Naše dnešní setkání by nemělo sklouznout k pokusu o prognózování. Ani v ekonomii, ani v medicíně to dost dobře nejde. V březnu 2020 někteří naši přední ekonomové spekulovali v médiích o tom, že epidemie covidu způsobí pokles tempa růstu české ekonomiky o 1-2 %. Už před ukrajinskou válkou, bylo zřejmé, že se současné úvahy pohybují někde úplně jinde – spíše jde o to, kdy bude v ekonomice dosaženo předcovidového stavu.

Zkušenosti s našimi minulými ekonomickými krizemi nám říkají, že to bude vyžadovat 4 až 5 let. Důsledky světové krize let 2008-2009 byly u nás překonány až v roce 2013. Trvalo nám to nejdéle ze všech zemí, se kterými sousedíme. Při známých strukturálních problémech naší ekonomiky nejsou žádné důvody pro optimistické tvrzení, že by to teď mohlo být kratší. Covidová éra „zmrazila“ všechny naše strukturální defekty.

Po ukrajinské válce o rychlém návratu na předcovidovou úroveň ekonomiky nemůže být ani řeči. Přesnější úvahy by vyžadovaly explicitní předpoklady o délce trvání války, o délce platnosti sankcí, o rozsahu změny toků světového obchodu, apod. To je dnes předčasné činit.

Do situace „po covidu“ a nikoli po, ale v průběhu ruské invaze na Ukrajinu, jsme se nedostali v úplně neutrálním stavu. Nemáme – jako česká ekonomika – teplotu 36,5 °C a tlak 120 na 80. Máme následující čtyři hlavní charakteristiky:

• obří deficit státního rozpočtu (i onen snížený plán deficitu na rok 2022 je třetím nejvyšším deficitem ve stoleté historii české státnosti). Úspěch jeho budoucího snižování narazí na nikoli jednoduše změnitelné mandatorní výdaje státu, na utkvělé představy nemalé části veřejnosti o povinnosti státu platit cokoli;

• inflaci, jakou jsme ještě nikdy neměli (zvýšení cen po cenové liberalizaci v roce 1991 nebylo inflací). Únorové číslo 11,1 % jistě není číslo konečné. Inflace dál poroste;

• nejnižší míru nezaměstnanosti v Evropské unii, neboli vysoce napjatý trh práce. Představa, že uprchlíci z Ukrajiny (jsou-li to opravdu jen ženy a děti, jak tvrdí vládní propaganda) změní napjatost trhu práce, je mylná;

• maláčovsko-babišovskými dávkami v covidové éře bylo mezi našimi občany posíleno přesvědčení, že je možné se jakoukoli ekonomickou krizí promaláčovat, neboli zaplatit její dopady lidem formou deficitu státního rozpočtu, i když stát žádné – někde potajmu uskladněné – zdroje nemá a mít nemůže;

• členstvím v EU nemáme o těchto zásadních věcech možnost samostatně rozhodovat, protože jsme vázáni rozhodováním Evropské komise.

Měli bychom začít strukturovat náklady války na Ukrajině pro zemi našeho typu, zatím aspoň kvalitativně. Odlišme v prvním přiblížení náklady přímé a nepřímé.

Přímými náklady budou

• náklady přímé finanční či materiální pomoci Ukrajině, které mají tu výhodu, že budou explicitně schvalovány, a proto bude jejich rozsah alespoň zhruba známý (říkám zhruba, protože budou poschovávány v řadě rozpočtových položek vlády, krajů, obcí). Náklady soukromých ekonomických subjektů bude daleko těžší odhadovat, veřejnými rozpočty nebudou procházet;

• přímé náklady pobytu ukrajinských uprchlíků v naší zemi, které budou větší než náklady covidové epidemie. Představa některých našich politiků, že k nám právě teď přichází pracovní síla je mylná;

• náklady zpřetrhání toků obchodu, dodávek zboží a služeb, důsledky nových úzkých míst ekonomiky, vznik od doby komunismu neznámých „shortages“ (nedostatků), návrat fenoménu čekání, front a s nimi spojených netržních (a necenových) způsobů obstarávání nedostatkového zboží. Nenulové budou i náklady sankcí uvalených na Rusko, které pocítí nikoli USA, ale Evropa a zejména její střední a východní část. Sem patří i důsledky ukončení aktivit ruských podniků u nás a českých podniků v Rusku;

• zesílení negativního působení ideologicky (nikoli ekonomicky) orientované energetické politiky dnešní EU (a tím i České republiky), která hrozí rozvratem energetiky, dopravy a teplárenství s bezprostředními dopady do životů milionů lidí;

• náklady militarizace společnosti, vyvolané nejen nákupy moderní, nesmírně nákladné vojenské techniky.

Nepřímými náklady bude

• celkové oslabení světové, evropské a zejména východoevropské ekonomiky zejména v důsledku narušení dlouho vytvářeného a křehkého pletiva obrovského množství ekonomických vztahů;

• obří redistribuce, změna ekonomické síly zemí, skupin lidí i jednotlivců, vznik nově bohatých a nově chudých, zesílení sociálních rozdílů, nová chudoba;

• rozvrat s Ukrajinou sousedících zemí masovou uprchlickou vlnou, vůči které platí všechny známé argumenty uplatňované v diskusi masové migrace. Případná absorpce uprchlíků bude dlouhá a nákladná;

• dojde k využití krize k další radikální unifikaci Evropské unie, k posílení pravomocí bruselské administrativy a k oslabení postavení jednotlivých členských zemí;

• celkové omezení svobody a demokracie různými výjimečnými a nouzovými stavy, přijetí filosofie přítel-nepřítel, ostrakizování lidí, hledání vnitřních nepřátel, nová éra omezení svobody slova (včetně cenzury), svobody, sdružování a shromažďování.

Shrnuto: nečeká nás nic dobrého.

Václav Klaus