Ekonomie - na první pohled to vypadá, že se jedná o technickou vědu, o neutrální, bezhodnotové pole, na kterém se neosobně počítá hodnota a optimální výroba, ceny, zisky. Společenská věda, kterou mnozí dokonce ani nepovažují za společenskou vědu, ale přímo za vědu exaktní. Vědu, která se má podobat fyzice.

Jenže na ni lze též pohlédnout jako na zástěru. Za záclonou čísel a rovnic není ono duté, neutrální nic, ale celá plejáda čehosi, co se nepřiznává, o čem se nemluví, totiž vlastní hodnotový systém, který nám říká, co máme dělat, jak to máme dělat, co a jakým způsobem máme uvažovat a čemu jakou hodnotu přisoudit. Ekonomie se snaží tvářit bezhodnotově a nevynášet soudy, ale zdá se mi, že je tomu právě naopak. Ekonomie tvoří naše hodnoty.

Ale zpět k fyzice. Ta se zabývá neživými objekty, objekty bez svobodné vůle (ač i toto se v kvantové fyzice problematizuje, například jeden z čelných matematiků a filozofů minulého století Alfred North Whitehead dokonce jakousi volbu u malých částic předpokládá). I v tomto je ekonomie zvláštní. Ve své metodě se inspiruje fyzikou, ale klasickou kauzální fyzikou, nikoli tou současnější, kde se hovoří o principech nejistoty, o nemožnosti přesného určení rychlosti a místa částic atd.). Nejde tedy jen o matematiku, ale o jakou matematiku se jedná.

Modely modelů

A právě zde je namístě otázka, podle jakého modelu se modelují modely. Nejde přece jen o to vytvořit model, ale jak má takový modelový model vypadat. Jinými slovy, co je mentálním podhoubím, ze kterého potom model vyrůstá. A právě modelem, podle něhož se modelují ekonomické modely, je metoda klasické fyziky.

Jenže pokud vezmeme prizma a metodu vědy, která se zabývá neživými objekty, a budeme se touto optikou dívat na svět živých, nutně dostaneme trošku jiný obrázek. Pokud se takto budete dívat na člověka, dostanete zombie. Tedy mechanicky chápete, jak se kosti a maso organizují k pohybu, ale už nikdy nepochopíte, proč. Jinými slovy: zcela vám unikne jistá, dost důležitá dimenze člověka a společnosti.

Kvůli aplikaci fyzikálních metod máme dojem, že ekonomii chybí jakýsi lidský rozměr. Jednou dobou bylo moderní toto "nové paradigma" hledat, tedy něco trošku po vzoru hledání svatého grálu. Panoval dojem, že ekonomie je bez etiky, bez hodnot - tedy nelidská, mrtvá - a že ty je tam třeba nějak důvěryhodně a objektivně dosadit jako chybějící součástku, a pak by ekonomie dávala lidsky smysl. Jenže tady, zdá se mi, je podstata věci: ekonomie už etiku má, svoji vlastní. Etické je to, co nám říká, co máme dělat. Tedy ať se snažíme, jak chceme, ekonomii neovlivňovat svými hodnotovými soudy, bude se tak dít zpětně.

Ekonomie nám říká, co máme dělat: například být efektivní, jak máme přemýšlet, určovat a vyzdvihovat jisté hodnoty, tedy veličiny typu HDP nebo inflace. Ekonomie nám říká, v co máme eticky věřit a v co smíme doufat, tedy například v růst, který vyřeší vše a za jehož příchod se naše západní civilizace "modlí" již několik let. A tak dále.

Ekonomická ideologie

Někteří označují naši dobu za postideologickou. Opak je pravdou: naše doba je nejideologičtější dobou, která snad kdy byla, neb již nemáme odstup od své ideologie ani o ní nevíme, což se projevuje tím, že ji považujeme za jedinou pravdu, aniž bychom uměli (byť jen jako) uvažovat v ideologii jiné. A velice podstatnou ideologií naší doby je právě ekonomie, která se tváří neideologicky a bezhodnotově, jakoby neutrálně (proto jsme ji schopni tak snadno polykat bez zábran a otázek), ale pokud se jen trošku pozorně zaposloucháte a zkusíte se na ekonomii na chvíli podívat z tohoto úhlu, zjistíte, co nejvíce ovlivňuje naši politiku, životy a mnohdy i to, o čem ani nevíme, že v to sami věříme.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN