I v dnešní uspěchané a ateistické době představují Vánoce období bilancování a plánování v našich osobních životech, jak nemilosrdně dokazuje statistika sebevražd či partnerských a manželských rozchodů. Dříve si lidé vyplňovali dlouhé temné večery vyprávěním nebo četbou. Proto jsem ani letos neporušil tradici a věnoval se dvěma knihám, které se věnují ryze vánočnímu tématu – předpovídání budoucnosti.
             
Tou prvou je dílo Nate Silvera Signál a šum, s podtitulkem Mnoho předpovědí selže, některé ne. Mne osobně vyděsil již úvod, který se zabývá prvou informační revolucí v historii lidstva – vynálezem knihtisku a jeho důsledky pro vývoj Evropy. Možnost masového sdílení myšlenek nevedla jen k pokroku ve vzdělání, vědě a k průmyslové revoluci, ale měla ještě jednu velmi temnou stránku svázanou s lidskou povahou. Zásadní technologická změna ve sdílení a uchovávání informací jako svůj první vedlejší efekt přinesla začátek nejkrvavějšího období evropských dějin.
          
„Příval tolika nových myšlenek způsoboval hromadné zmatení. Množství informací narůstalo mnohem rychleji než naše povědomí, jak s nimi nakládat a jak odlišit informace užitečné od zavádějících. Výsledkem toho, že lidstvo nyní mělo k dispozici mnohem více společných informací, se paradoxně stala narůstající izolace národů a náboženství. Instinktivní reakcí na“příliš mnoho informací“ je selektivní přístup k nim – vybrat si z nich ty příznivé a zbytek ignorovat; za spojence si vzít ty, kdo si vybrali stejně, a ostatní mít za nepřátele.“
          
Protože od počátku knihtisk nejvíce využívali náboženští reformátoři, vedla ona výše zmíněná instinktivní reakce na příval informací k tomu, že další tři století probíhaly v Evropě náboženské a občanské války. Pak se konečně projevila pozitivní důsledky první informační revoluce – technický pokrok a klasická parlamentní demokracie, která od samého počátku byla demokracií tištěného slova. V době elektronických médií však selhává. Někdy mám pocit, že po digitální informační revoluci zastupitelská demokracie a klasické politické strany působí jako kočár se zabudovaným benzinovým motorem či moderní autobus poháněný parním strojem Jamese Watta z roku 1775.
            
Obávám se, že z hlediska výhledu do budoucnosti nás čekají podobně nebezpečné časy jako naše předky na konci 16. století. A to tenkrát přílišné čtení knih nezpůsobovalo digitální demenci jako elektronická média dnes, nanejvýš lehkou pomatenost, kterou geniálně popsal Miguel de Cervantes v románu Don Quijote de la Mancha. Jediná naše naděje tkví v tom, že již tušíme k čemu by nezvládnutá informační revoluce mohla vést. Ale nejspíš tomu nikdo nebude věřit...
           
Druhou vlnu pesimismu ve mně vyvolala četba knihy Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku. Lev Nikolajevič Gumiljov se narodil v roce 1912 v šlechtické rodině dvou básníků – Anny Achmatovové a Nikolaje Gumiljova. Ač od raného mládí vyrůstal na venkově u babičky a tety, rodiče jeho život ovlivnili velmi zvláštním způsobem. Jeho otec byl jako bělogvardějský důstojník odsouzen a zastřelen v roce 1921. Coby syna nepřítele národa Lva Gumiljova v roce 1938 zatkli a odsoudili na pět let, které si odseděl za polárním kruhem na Sibiři. Když jej propustili, vstoupil do Rudé armády a dostal medaili za dobytí Berlína. Po návratu pracoval jako knihovník v blázinci. V roce 1949 jej zatkli znovu, tentokrát za to, že byl synem Anny Achmatovové, a seděl v lágru dalších sedm let. Tam také napsal své první vynikající etnohistorické studie o Hunech a Turcích. Na archy balicího papíru, které pro něj kradli jeho spoluvězni...
           
Po propuštění pracoval jako knihovník v Ermitáži a sepsal svá nejslavnější díla, z nichž dvě v sedmdesátých letech vyšla v češtině: Hledání vymyšlené říše a Objevení říše Chazarů. Knihu Od Rusi k Rusku napsal na sklonku života v roce 1992. Jde o složité dílo mající mnoho různých rovin, z nichž nejdůležitější je jeho názor na etnogenezi národů. Ty jsou v jeho pojetí živými organismy, které vznikají a zanikají v čase. Etnos, jak tyto jednotky nazývá, vzniká náhle, když se 5 – 10 % populace v důsledku zvýšeného kosmického záření změní v mutanty s nadbytkem energie, která je nutí k obrovské aktivitě. Zaměřují se na nové mnohdy nerealistické cíle, ideály a vize. Celý proces probíhá dle předem určené křivky, která prudce stoupá vzhůru, má drobné výkyvy v kulminační fázi a pak zase klesá do výchozího bodu.
        
Rozhodující roli v tom hrají společenské a politické elity a vztah jejich příslušníků k pudu sebezáchovy. Gumiljov ty, u nichž energie a idealismus převyšuje pud sebezáchovy, nazývá pasionáty (z latinského passion – vášeň), ty, u nichž je to naopak, subpasionáty. (Expresivněji by se to dalo vyjádřit protiklady hrdinové x opatrníci.) Když jsem si přečetl jeho charakteristiku závěrečné fáze existence etnosu, připadlo mi, že v dnešní České republice znějí až nepříjemně aktuálně. Ostatně posuďte sami:

„Když začne v systému panovat nedostatek energie, vedoucí postavení ve společnosti zaujímají subpasionáti (čti lidé opatrní až zbabělí). Usilují nejen o likvidaci nepokojných idealistů, ale i pracovitých harmonických osobností. Tehdy přichází fáze obskurační, v níž se procesy rozpadu etnosociálního systému stanou nezvratnými. Všude dominují malátní a sobečtí lidé, kteří se řídí konzumní psychologií.
     
Poté, co pak opatrníci projedí a propijí všechny hodnoty uchované z hrdinských časů, nastupuje poslední fáze etnogeneze – memoriální, kdy si etnos udržuje již jen vzpomínku na své historické tradice. Ponenáhlu mizí i paměť...“
          
Gumiljevova teorie je optimistická v tom, že předpokládá, že vše zase začne znovu s novým etnosem až se objeví noví mutanti zrození kosmickým zářením. Jen jsem si při četbě jeho knihy říkal, že je velká škoda, že do svých úvah nezahrnul i české dějiny, kde je vždy všechno trochu jinak.