Stejně je to zvláštní. Kdysi se vedly dalekosáhlé diskuse trh versus stát. Dnes je zřejmé, že jeden nedokáže existovat bez druhého. Jeden podporuje druhého jako dva na sobě závislí opilci, kteří se drží na nohou jen díky tomu, že se drží navzájem.

To, že by finanční trh v minulých letech bez státní pomoci zřejmě zkolaboval, přiznává dnes asi každý. Koneckonců dodnes se bojíme, že pokud se nechá padnout Řecko (tj. bez státní pomoci "trhům na pospas"), hrozí kolaps nevídaných rozměrů. Ono by totiž nepadlo jen Řecko a řecký trh, ale bez státních půjček by s ním padalo mnoho dalšího, včetně západních bankovních domů a financí dalších států. V dnešním světě nikdo nepadá sám.

Jenže ono to funguje i naopak - stát není schopen existovat bez trhů. Odeberte veřejným financím možnost půjčovat si na trzích - a je konec. A to neplatí jen v dobách současných, krizových, ale drtivá většina západních států nebyla po drtivou většinu let vůbec schopna bez půjček z trhů sestavit rozpočet.

Existuje dnes tržní úrok?

V tom je právě problém Řecka a dalších: trhy jim nechtějí "rozumně" půjčovat. Spíš ale bychom měli říci, že jim byly trhy ochotny před vypuknutím krize půjčovat "nerozumně" levně a příliš. Vždyť to bylo snadné! Půjčím za tři procenta a za procento a půl si investici pojistím, a tím pádem mi zbývající procento a půl zcela bezrizikově a zadarmo padá do klína. ... jenže bezrizikové to nebylo. Jak výše úrokové sazby, tak pojištění vkladu (CDS) nás mělo chránit před bankrotem. Jenže když bankrot nastal, ani úroková sazba, ani pojištění nás před ním neuchránilo, to musel udělat až stát. Naopak hrozil bankrot nikoli jednotlivého státu nebo banky, ale celého systému. Systém tak do sebe pohltil riziko bankrotu, ale dal tím za oběť sebe samého.

Kdyby Francie měla nízký či snad dokonce nulový dluh, mohlo by být Sarkozymu nějaké hodnocení ratingových agentur úplně ukradené, stejně jako výše úrokové tržní úrokové sazby. A i u ní visí ohromný otazník? Jak by skutečně vypadala, kdyby za půjčky neručil stát? Jak vysoká by byla opravdu tržní úroková sazba?

Ale zpět. Zkrátka, čím více jsme zadlužení, tím méně jsme svobodní, tím více jsme v područí věřitelů, tím větším jsme otrokem dluhu, a tím méně máme suverenity. Stáváme se tak otroky našich zdánlivých svobod minulých. Jeden způsob, jak číst současnou krizi, je to, že včerejší odkládání problémů nás teď dohonilo. Naše včerejší státní, firemní i soukromá svoboda (pokud vyvěrala z dluhu) si prostě vybírá svůj dluh dnes.

A je tady ještě jeden problém - trhy nemají disciplinární roli. Trestají příliš pozdě. Vyšší zadlužení státu ani tak nevede k reformám, požár se mnohdy začne řešit příliš pozdě, když už hrozí bankrot. Tak třeba takoví Slováci prováděli své reformy i při nízkém zadlužení státu, ale Řekům - či Japoncům, se do reforem nechce, ač mají "tržní urgenci" několikanásobně vyšší.

Je to ještě vůbec kapitalismus?

Je zřejmé, že tato nesystematická a vlastně mnohdy i nepřiznaná vzájemná závislost státu a trhu už dál pokračovat nemůže. Droga došla, stát nebude dlouho moci podporovat donekonečna trhy (aby "ony" více rostly) a ani trhy nebudou ochotny podporovat státy (aby ony mohly dále podporovat trhy, růst atd.). S tím se prostě musí něco udělat. Podepsat smlouvu o fiskálním paktu mohl být první, velice významný krok. Škoda, veliká škoda, že naši politici tuto příležitost nevyužili. Pokud k fiskálním pravidlům nepřinutil vládu ani veliký mezinárodní tlak, mám veliké pochyby o tom, zda něco takového bude kdy schopen udělat NERV, když se nám to nepovedlo ani po třech letech přemlouvání.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN