Těch několik letáků na dveřích hlavní budovy se na druhý den proměnilo v několik desítek protestujících, během týdne bylo účastníků demonstrace na Kavčích horách již několik tisíc a vše vrcholilo na Václavském náměstí „U koně“, kde Marek Eben napočítal 130 a 150 tisíc (ačkoli jich tam byla asi tak třetina), Vladimír Špidla volal do zbraně a Zdeněk Svěrák pronesl svůj projev, hodný jeho politické minulosti, „Dobrý den, občané!“

Vše končilo vystoupením předsedy vlády Miloše Zemana a předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause v Parlamentu ČR a jakýmsi tichým koncem „mírné revoluce v mezích zákona“.

Boj o ČTV měl svůj folklor, dokonce i několik poslanců si ve „spacáčcích“  zkusilo to, co si upřeli v listopadu 1989,  bojovný Tomáš Halík pronikal do budovy TV přes ochranku „za svými věřícími“, Jan Urban si dopravil do druhého, třetího patra suchý záchod, a do agitace ve prospěch změny politických poměrů se zapojili mnozí, které jsme pak vídali na TV obrazovkách v následujících třinácti letech.

Kdyby nebylo syna bývalého hradního ceremoniáře Špačka, už bychom ani nevěděli, že revolučního boje proti tzv. opoziční smlouvě, přejmenované Václavem Bělohradským na „opo-smlouvu“,  se kromě štábu v Divadle Na Zábradlí účastnil i Václav Havel a jednalo se i v prostorách prezidentské kanceláře.

Kdo všechno přispěl k polovičnímu neúspěchu této vzpoury se nám dnes ztrácí v mlhách zapomnění. Ale současný prezident Miloš Zeman by si mohl vzpomenout, jak snadné je v Praze svrhnout vládu a  prezidenta. V roce 1989 tomu nevěřili komunisté, v roce 2001  ani Miloš Zeman, ani Václav Klaus, a když se probudili, byli ti první odejiti do dějin, ti druzí se spasili díky Parlamentu a vládě ČR a absenci zahraniční účasti..

Dnes je postavení prezidenta mnohem zranitelnější. V Praze si popudil kde koho, jen o tom asi ještě neví. A protože jsme se vysmívali ex-primátorovi Hudečkovi, když srovnával politickou a ekonomickou důležitost Prahy a Krnova, nevíme to ani my. Mnozí se ještě dnes smějí těm, kteří opět s revolučními plamínky v očích stojí v prvních řadách kritiků Miloše Zemana, ale zítra to bude jinak.

To, kdo a jak lže, překrucuje nebo zamlčuje realitu není vůbec důležité. Důležití jsou ti, kteří přijdou po Zemanovi. Dnes to ještě nikdo neříká nahlas, ale  to jen  otázka dnů. Revoluční nadšení nejen rodí hrdiny a poražené, ale také ty, kteří jsou na změnu poměrů připraveni.

Je až neuvěřitelné, jak se vše monotónně opakuje. Tomáš Pasák píše ve svém opakovaně vydaném Českém fašismu o letech 1918-1938 jako době, kdy prvorepubliková „demokracie“ byla neustále ohrožována politickým radikalismem. Nebyli to jen komunisté a ti, co se sami nazývali fašisty. A také to nebylo intelektuální dno společnosti. Byli mezi nimi lidé vzdělaní, vysokoškolští profesoři, významní představitelé akademické obce a samozřejmě, jako vždy, k radikální mobilizaci ochotní studenti: jednou nacionalističtí, podruhé levicoví, ale vždy, a alespoň na chvíli, „v předních řadách“.

Některá jména už padla: Šimon Pánek nebo Jiří Dienstbier jako předskokani. Ale po nich již přicházejí těžké váhy. Dejme si za domácí  úkol, kdo by to tak mohl být? Ti, kteří dnes svolávají různé demonstrace a házejí vajíčky mezi nimi jistě nebudou. Praví hrdinové přijdou trochu později.