V roce 2011 v něm žilo 15.449 obyvatel a hustota obydlení byla 1,25/ km čtverečný.  Když mě z něj osud poslal opět na cestu, rozhodl jsem ponechat si kvůli dětem a tehdejší manželce dům v krásném zeleném prostředí. Domu i prostředí jsem si užíval, v něm současně ale také zažíval těžko představitelné epizody, na které vzpomínám ještě i dnes. Zmíním se o Weybridge a několika vzpomínkách s nadčasovou hodnotou.

Dostávám z domova i zahraničí otázky na téma ticha všeobecně, specificky na Střížovo ticho a co má za funkci v měnícím se prostředí. Většinou odpovídám, že ticho lze využít pro zvýšení srdeční aktivity, snížení stresu, zlepšení kvality imunity a osobní nálady. Proto děkuji autorovi Střížovo ticha za podporu. Děkuji za možnost vzpomenout si na Weybridge a ticho, protože v jejich spojení vyplouvají starosti a potřeby života na povrch. Například, nutnost uvědomit si, že díky neschopnosti naší mysli se na ně soustředit se stávají pro mnohé jen hlučným zmatkem. Proč? Opravdové léčivé ticho totiž musí být navenek i uvnitř. Jenom takové ticho probouzí fantazii a bystří smysly. Když se chvíle ticha stanou částí našeho života, můžeme se snáze uvolnit, dopřát si snít, vzpomínat a myslet jen sami na sebe. Ve ztichlé mysli můžeme rozvíjet fantazie. Většinou začínají krásnou vzpomínkou. Ta je, podobně jako ticho drahá a vzácná svojí jedinečností. Proto je třeba k tichu i ke vzpomínce patřičně přistupovat a snažit se odpovědět na otázku: Co se stane, co bude, když ticho vyléčí všechny ty nesmyslné, bláznivě krásné nepravděpodobnosti, které otřásají vesmírem vždy, když se třeba jenom dva lidé dotknou sebe pouze jen očima? Takových lidí vidím čím dál tím méně. Proto žiji v tichu s tichem a pozoruji.

První písemné zmínky o osadě Weybridge pocházejí ze 7. století. Objevují se v Domesday Book (1086) jako Webrige a Webruge a v následných dokumentech jako Waibrigge, Wabrigge (12. st) a Wybrugge a Weybrugge (13. st). Název jednoduše znamená Most přes řeku Wey.

Na počátku 18. století to byla malá vesnice, ve které vysoký podíl obyvatel tvořila aristokracie. V roce 1724 rektor poznamenal, že se stále více stává místem pro nežidovský důchod, a že 18 rodin vyšší třídy žije v osadě, které dominovaly dva statky: Portmore Park, severozápadně od centra a Oatlands Park, na východě, postavený na bývalé jelení oboře. První zmínka o spojení s ovsem se datuje z roku 1383. To může naznačovat, že v oblasti se pěstoval oevs. Nejstarší písemná zmínka o Brooklands je z roku 1548. Název pravděpodobně znamená bažinatá země. I dnes prestižní část Webridge, St George's Hill získala svůj název na počátku 17. století. Předchozí název může pocházet ze staroanglického slova burh, odkazujícího na zemní práce z doby železné. St George's Hill byl vyvinut W. G. Tarrantem. Ten koupil 379 ha půdy v roce 1911 a o rok později začal s výstavbou tenisových a golfových klubů. Golfové hřiště St George's Hill bylo navrženo architektem Harrym Coltem a prvních 18 jamek bylo otevřeno v roce 1913. Weybridge Cricket Club vznikl v roce 1924 sloučením dvou existujících klubů, z nichž nejstarší byl založen před rokem 1870. Předpokládá se, že kriket se hrál na Weybridge Green nejméně od roku 1814. Weybridge Rowing Club byl založen v roce 1881 a v roce 1910 se přestěhoval do svých současných prostor. Ženy byly poprvé přijaty za členy v roce 1910. Weybridge Vandals RFC, léta znám jako London University Vandals RFC,  byl založen v roce 1932 pro členy University of London. St George's Hill Lawn Tennis Club byl otevřen v roce 1913. Na ploše 6,5 ha má 33 kurtů, z nichž 13 jsou travnaté.  Po většinu 20. století Weybridge byl centrem leteckého průmyslu (Lang Propeller Works, Vickers a další) a základnou výroby letadel (Avro, Sopwith a Blériot). Za zmínku stojí, že město získalo svůj první zdroj pitné vody v roce 1869, první čistírnu odpadních vod v roce 1895 a v 1890 se stalo prvním městem v Británii, které mělo elektrické pouliční osvětlení pomocí žárovek.

Co se týče umění, obraz Temže ve Weybridge, který namaloval J.M. W. Turner v letech 1805–6, je v držení muzea Tate. Sbírka Elmbridge Museum zahrnuje díla Charlese Clauda Houssarda, Edwina Locka, a Nancy Wallisové. Guildford House Gallery má dva pohledy na Weybridge od Winifred Schofield. Ve Weybridge žilo několik spisovatelů. Například George Meredith napsal ve Weybridge The Shaving of Shagpat: An Arabian Entertainment (1856). Po Dreyfusově aféře byl francouzský romanopisec Émile Zola (1840 - 1902) vyhoštěn do Anglie a žil v hotelu Oatlands Park. Spisovatel E. M. Forster (1879 -1970) napsal zde (od 1904 do roku 1912), všech šest svých románů. Město je zmíněno v několika literárních dílech. Například 12. kapitola románu H. G. Wellse Válka světů (1897) je nazvána - Co jsem viděl o zničení Weybridge a Sheppertonu.

Památník Gerrarda Winstanleyho připomínající radikálního vůdce Diggers a skupinu náboženských disidentů ze 17. století byl odhalen v prosinci 2000. Skupina založila tábor na St George's Hill, společně obdělávala půdu, povzbuzovala ostatní, aby se k nim připojili a publikovala několik brožur s jejich filozofií. Tu lze přirovnat k agrárnímu socialismu a modernímu anarchismu. Po hrozbách se Diggerovi přestěhovali do nedalekého Cobham. Tam se od roku 1963 nachází škola hudebních talentů. Založil ji houslový virtuos a dirigent Yehudi Menuhin (1916 - 1999). Znali jsme se osobně. Školu absolvovala talentovaná Slovenka M. S. Za mimořádně nepříznivých podmínek jsem ji mohl pomoci na škole studovat, podporovat ji, najít finance, splnit přání ambiciózních rodičů-hudebníků, aby se M. po absolvování školy a poté Royal Academy of Music, společného koncertu s Yehudi Menuhinem u HM královny Alžběty apod. ztratila z mého života bez jediného slova - děkuji. Přesto je v mých vzpomínkách, podobně jako jsou četné diskuze v klubu konzervativní strany UK. V nich nikdy nebyl ani nádech Střížovo ticha. Členové klubu a strany byli přesvědčeni o své pravdě a byli rozhodnuti ji prosazovat bez vyhrůžek. Pro mne s obdivuhodnou tolerancí, mj. i ministra (od roku 1979) prosazujícího Right to Buy, později ministra obrany (1983-1986) Barona Heseltina (1933), ale i politika a gaye Toma Spencera (1948) člena EP a dalších osobností.

Ve vzpomínkách mám i 26. březen 1979. V ten den byla podepsána historická izraelsko-egyptská mírová smlouva mezi Izraelem a Egyptem, odsouhlasena Menachem Beginem a Anwar Sadatem, a založená na dohodách z Camp Davidu zprostředkovaných americkým prezidentem Carterem v září 1978. Dnes, 26. března (2022) mohla být podepsána kapitulační nebo jiná smlouva mezi (ještě) Ukrajinou a Ruskou federací zprostředkovaná ve Varšavě se nacházejícím prezidentem Bidenem. Smlouva by se stala historickou, protože by obsahovala šanci na mír. A protože se stejné příležitosti nikdy neopakují. Skutečnost, že prezident Putin dnes byl prezidentem Bidenem ve Varšavě označen jako řezník a sdělení široké veřejnosti, že Tento muž nesmí zůstat u moci, s pravděpodobností hraničící s jistotou ovlivní konečný výsledek intervence na Ukrajině více, než mnozí myslí, novináři a analytici moderních VUML píší a vyprávějí v TV a rozhlase těm, kteří vědí o historii a jasném myšlení málo, nebo nic, a proto popírají buď zaprodaně, nebo ze strachu objektivní fakta a skutečnosti, včetně těch nejnepříjemnějších pro EU, její pomatenou část občanů a samozřejmě i občanů Ukrajiny.

Předpokládám, že hlavní viditelné boje skončí k pravoslavným Velikonocím nebo ke dni vítězství ve Velké vlastenecké válce v květnu. Přitom se boje transformují do méně viditelných, teroristických a partizánských a budou probíhat během celé 10 leté a více leté denacifikace. Proč? Protože denacifikace Německa po ukončení světové války probíhala cca 12 let a nebyla stoprocentní, jak může každý žijící s rozumem a očima dnes pozorovat nebo si nastudovat s pomocí veřejně dostupných historických dokumentů. Dnešní prohlášení prezidenta Bidena, že Západ se musí připravit na dlouhý boj mezi demokraciemi a autoritarismem znamená, že dlouhý boj bude krást zdravý spánek, nabízet špatné sny a vzpomínky na lepší časy. Ten, kdo ví, kdy může bojovat a kdy nemůže, zvítězí (Sun Tzu) Souhlasu netřeba.