V jednom článku jsem četl povzdech: „Přítomní novináři byli v šoku. Co tím myslel? Konzultoval ten výrok s někým? Třeba s Pentagonem?“ (Jan Brleníček, Kim vs. Trump Hrátky s jadernou válkou, Týden 14.8.2017)

Tyto zbytečné otázky si pokládali i vůdci severokorejské vládnoucí sekty. Objevilo se kouzlo nechtěného. Na Donaldovy silácké řeči byla severokorejská reakce velmi neprozřetelná.  

Severokorejská vládnoucí sekta odpověděla, že pečlivě zkoumá možnost raketového útoku na ostrov Guam, vzdálený  od Severokorejců 3,5 tisíce kilometrů.

Toto prohlášení bylo pro KLDR osudové. Vládnoucí sekta tím oficiálně přiznala, že nemá na víc než poslat rakety na Guam. Otázkou je zda by tam raketa kvůli americké a japonské protiraketové obraně doletěla, a zda by na velkou vzdálenost vůbec zasáhla Guam nebo spadla do vody u pobřeží.

Pokud by severokorejští sektářští kluci měli pod čepicí, Donaldovi mohli velmi střídmě do Bílého domu odpovědět, že vzhledem ke vzrůstající americké eskalaci hrozeb již před rokem učinili příslušná opatření. V případě útoku na KLDR by přišla odpověď z bezprostřední blízkosti hranic USA. Tím považují Severokorejci diskuzi o amerických vyhrůžkách za uzavřenou.

Kouzlo takového prohlášení? Naznačilo by, že KLDR je schopna provést diverzní útok z bezprostřední blízkosti severoamerické hranice. Takové prohlášení by dalo ohromný prostor k mediálním dohadům ve smyslu - kdo ví, co na Američany kde číhá?

Místo, aby severokorejský vládní klan vnesl do amerických vládních duší nejistotu, vnesl tam jistotu – že KLDR má nanejvýš na to, aby něco doletělo do blízkosti Guamu.

Prezident Donald svou velkohubostí dosáhl mimořádného vítězství.
 
Kritici Donaldovi vyčítají přehánění. Republikánský senátor John McCain zabroukal: „Velcí vůdci nevyhrožují, dokud nejsou připraveni jednat,“ prohlásil. Opak je pravdou. Je vhodné konat cokoliv, co nepřítele zmate, znejistí.

1. Prezidentská tradice podle Donalda
V polovině září 2017 se konalo v New Yorku slavnostní žvástobraní v OSN. Americký prezident Donald Trump  sklidil kritiku za svůj první projev na zasedání Valného shromáždění OSN od řady politiků i komentátorů. Západní tisk píše o „nenávistné, nediplomatické řeči“, jaká tu dlouho nebyla. Trump mimo jiné pohrozil KLDR „naprostým zničením“ a Írán přidal do skupiny „zločineckých režimů“. (viz web ct24.cz, 20.9.2017).

Není potřeba tomuto projevu v OSN přikládat zvláštní pozornost. Byl bezobsažným podobně jako kecy francouzského prezidenta Macrona. Projevy státníků v OSN jsou divadelním představením. Proto není pravda, že Trumpův projev otřásl americkými politickými normami, jak uvedla CNN.

Podle politologa Oskara Krejčího používá Trump hluboce nekulturní slovník, jazyk Divokého Západu, ale jeho slovník je zároveň autentický. V podstatě říká totéž, co ostatní prezidenti od devadesátých let 20. století, ale v tvrdé zkratce a v nových cynických souvislostech.

Trump na adresu Japonska a Jižní Koreje „…řekl, že obě země by měly zvážit získání jaderných zbraní a že k tomu nakonec tak jako tak stejně dojde.“ (echo24.cz 27.4.2016, Blogy, Lukáš Visingr: Japonsko a Jižní Korea s jadernými zbraněmi)

Trump je obviňován, že eskaluje situaci. Vraťme se proto k Aronovi, jak vzpomínal na korejskou válku v 50. letech. Zajímavé je upozornění Raymonda Arona na „prohlášení pana Johna Forstera Dollese o hromadných odvetných opatřeních…“ Tento termín o hromadné odvetě nevylučující ani použití jaderných zbraní se objevil v americké terminologii od října 1953. Což, jak uvedl Raymond Aron, nahánělo více hrůzy spojencům USA než jejich nepřátelům. (Raymond Aron, Historie XX. století, Paříž 1996, Academia 1999, s.305)

Aron k tomu dodal: „Americká reakce na korejskou agresi byla typickým příkladem odstupňované odvety…“ (s.305) Trump v tradici pokračuje, ale svým osobitým slovníkem.

Jak bude pokračovat severokorejská jaderná hysterie? Podobně jako Sýrie, i jaderná Severní Korea  představuje zástupný problém, kamínek z mozaiky studené války, která ani omylem neskončila a mutuje do nových verzí.

Jediné racionální řešení je, aby pro zachování tváře se dohodly KLDR a USA na jakési dohodě nedohodě o ničem, protože KLDR již jaderné zbraně má, takže není v podstatě co řešit.

2. Severokorejská varianta syrského baletu
Vyhrožování rakeťákovi Kimovi sice není diplomatické, ale prohlášeno Kima III. také má k diplomacii daleko.  Současná reklamní kampaň Donalda Trumpa na jeho uznání za neoblomného a rázného, má svéráznou, ale pochopitelnou logiku.

Dlouhé týdny se objevovalo v médiích, že by chtěli Severokorejci s Američany vyjednávat, ale na straně USA (zatím) není (oficiálně) zájem. 

Z hlediska PR (public relations) aktivit mají pro Trumpa plusovou hodnotu články, podle kterých Severokorejci hledají někoho, kdo by s nimi jednal, a vysvětlil jim, co Trump chce. Lze to brát jako „dolejzání“ nebo alespoň jako projev severokorejské slabosti – nejistoty. Aktivní aneb na koni je vyhrožující Trump.

Vzájemné provokace ale nemohou trvat do nekonečna, protože čím déle konfrontace trvá, tím má menší PR  hodnotu.

Nemalým problémem je, že Trump má omezený manévrovací prostor, protože KLDR již jaderné zbraně má a nevzdá se svého arzenálu. Trump je tím více méně v pasti svých současných silových prohlášení. Dokonce po jeho siláckých prohlášeních, pokud budou následovat jeho umírněné reakce, budou jeho oponenti brát jako jeho kapitulaci před KLDR.

Odsouhlasení nějaké dohody, pokud si chce hrát i nadále Trump na světového četníka, by z hlediska PR efektů měla předcházet alespoň nějaká divadelní akce na efekt.

2.1. Koncernová dohoda
Trump má v zásadě dvě divadelní možnosti jak se vykroutit ze svého tvrdého postoje. Pokud skutečně Trump v listopadu poletí na kus řeči do Číny, může na čínské návštěvě dohodnou trik jak vycouvat z militantního vyhrožovacího kurzu proti Severní Koreji a přitom zůstat politickým alfa samcem. Mohou se Čína a USA dohodnout na společném kompromisu jak zabránit eskalaci napětí a vrátit situaci do klidového stavu.

Bude to jakési prohlášení CC čili prohlášení v rámci koncernové komunikace (Corporate Communication). V rámci politického manévrování Trump bude preferovat jednání USA – Čína s úplným ponecháním Ruska na vedlejší koleji. Vytvoří s Čínou dočasný mocenský koncern za účelem výroby shodných stanovisek v některých mezinárodních otázkách.

Proto by se mohl Trump slavnostně dohodnout s Čínou na postupu, který stejně bude formální a nebude pro KLDR v praxi znamenat žádnou skutečnou zátěž (omezení).

2.2. Hra na tvrdé varování
Existuje ještě jedna o něco zoufalejší varianta: Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby čínští diplomaté spolu se severokorejskými se na tento scénář již dopředu připravovali. Skupina vyjednávačů ze strany KLDR, USA a Číny, by se potichu mohla dohodnout na „deeskalační dohodě“, aby bylo zřejmé, že nejde ani tak o jednání o odzbrojení, ale o uklidnění situace v regionu. Pro veřejnost by takové řešení stačilo, protože by pominul médii živený strach z provokací končících až v osudové konfrontaci.

Tím by se mlčky respektovalo status quo, tedy, že rakeťák má rakety a jaderné hlavice.

Aby k deeskalační konferenci mohlo dojít, měl by dostat Trump jako bonus možnost provést severokorejskou variantu syrského destrukčního baletu čili chvilkové ozbrojené eskalace. Trump to již odzkoušel, když předem Rusům ohlásil, že bude bombardovat vybrané syrské letiště, takže ať všichni utečou, stáhnou letadla a ponechají tam jenom odstavené poškozené stroje. Tak se i stalo a na padesát střel s plochou dráhou letu se vydalo na cestu… Dokonce i američtí demokraté a liberální hysterici v ten den chválili rozhodného Trumpa.

Dovedl bych si představit dohodu, že Severokorejci nechají dvakrát vystřelit křídlaté střely s plochou drahou letu na dva cíle v KLDR, aby byla americká a západoevropská demokratická veřejnost ukojena, prezident Trump během týdne bude pronášet plamenné kecy a celým světem budou obíhat videa a satelitní fotografie z úderů proti dvěma severokorejským cílům.

Potom začnou „deeskalační“ jednání. Trump z této taškařice vyvázne jako ten, kdo je cool. Neboť dvěma tvrdými údery dohnal KLDR k jednání.

Zároveň by z toho mohli mít prospěch i Číňané. Souhlas s destrukčním baletem křídlatých střel by jistě využili Číňané situace a potichu přesunuli (pokud tam již nemají) zkušební mobilní jednotky s nejmodernějšími protiletadlovými raketovými komplexy, aby si mohli na amerických střelách s plochou dráhou letu prověřit funkčnost svých nových protiletadlových systémů. Nelze vyloučit, že k tomuto ostrému cvičení by byla přizvána i ruská skupinami s protiletadlovými systémy. Číňané s Rusy by si mohli rozdělit KLDR na sektory působnosti, protože by dopředu nevěděli kam zaměří Američané své střely s plochou drahou letu. Cíl úderu by se dozvěděli Číňané od Američanů až hodinu dvě před zahájením destrukčního baletu.

V Sýrii baletní program střel s plochou drahou letu slavil mediální úspěch – Trump reagoval na chemický útok, u kterého nebylo prokázáno, že se ho dopustily syrské vládní jednotky. Syrské jednotky by z takového útoku neměly žádný užitek. Přesto Trump nechal bombardovat vládní letiště. Rusové měli pochopení. Trump potřeboval nahonit body.

Z psychologického hlediska, pokud by se dostaly americké střely s plochou drahou letu na dostřel čínských nebo ruských jednotek protivzdušné obrany (PVO), a byla jich část sestřelena, KLDR by to mohla prezentovat jako úspěšnou obranu.

Jistě by specializované testovací čínské či ruské jednotky PVO musely respektovat určitá omezení – např. že je potřeba ověřit možnosti sestřelení amerických střel, není ale cílem sestřelit všechny, protože musí být Trumpovi  ponechána možnost, aby bombardování mohl prezentovat jako triumf.

Pokud by došlo k dohodě, že Američané uskuteční dvě tvrdé agresivní baletní bombardovací provokace, a KLDR nebude reagovat protiúdery výměnou za dohodu o ničem, aby si obě strany zachovaly tvář, nelze ale zapomenout na nebezpečný faktor frustrace.

Považoval bych za samozřejmé, že Severokorejci si připraví jednorázový odvetný útok, který by nesměřoval na Američany, aby Trump nemusel v rámci válečného PR kvůli americkým voličům ostřeji reagovat, ale na Jižní Koreu nebo Japonsko. Osobně bych jako severokorejský analytik upřednostňoval úder proti Japonsku, protože na severu i jihu Koreje je Japonsko mentálně bráno jako historický nepřítel. Úder na Japonce by byl příznivě přijat i části jihokorejského obyvatelstva.

Pokud by byly dohodnuty dva severoamerické baletní údery vůči cílům v KLDR, severokorejští plánovači by svůj protiúder (aby neztratili tvář) asi naplánovali mezi 1 a 2 úderem. Trump by mohl druhý úder vydávat jako odvetu za severokorejský protiúder. Tím by svět zaznamenal tři údery, z toho jeden severokorejský. To by představovalo klasickou eskalaci konfliktu. A nastal by diplomatický zázrak: Dohodli se nakonec, že po sobě přestanou střílet.

Uzavřít dohodu by potom nebylo pro Trumpa těžké, protože všichni mírově klonovaní hysterici by spustili slovní průjem o ohrožení civilizace či lidstva, o smrtelně nebezpečné eskalaci. Již dnes jsou v prohlášeních politiků i mediálních komentářích legrační hlášky – např.: „Severní Korea děsivě zbrojí… hrozí katastrofální humanitární následky“ atp.

Je to proveditelné? K těmto myšlenkám mě inspirovala kniha „Přemýšlení o nemyslitelném“ Hermana Kahna o souvislostech strategického uvažování o rizicích jaderné války. Kniha je cenná tím, že ukazuje jak složité je uvažování o nebezpečí jaderných zbraní. Zvláště při četbě 4. kapitoly („Úvahy o zastrašovacích prostředcích“) se mi zjevil duch panoptika, který je s politickým vydíracím pokerem spojen.

3. Inventura cynismu
Komentátoři píší o plusech a mínusech současné situace:
Pro Rusko je situace výhodná, udržuje napětí a soustřeďuje pozornost na korejské jaderné zbraně, ne na studenou válku mezi USA s ruským carem Putinem, oslabuje ukrajinské téma a zvyšuje (kvůli politicko – vojenské  nestabilitě v oblasti) možnost v oblasti prodávat ruské zbraně.

Pro Jižní Koreu je situace relativně výhodná, protože může udržovat silný bezpečnostní aparát a zastiňuje vnitřní problémy státu.

Řada nacionalistů by vítala ozbrojené vyvrcholení sporu, které by vedlo k porážce severního režimu a sjednocení Koreje i za cenu statisícových ztrát na životech. Lidí je dost.

Výhodná pro USA, protože může udržovat své jednotky v Jižní Koreji a v Japonsku, tedy poblíž Číny a Ruska, a v oblasti nabízet zbraně znepokojeným sousedům.

Výhodná je i pro Japonsko, protože má důvod ke zvyšování vojenského rozpočtu a postupnými kroky připraví k legalizaci a získání vlastních jaderných zbraní. V prvním kroku dovolí do japonských přístavů vplout americkým lodím s jadernými zbraněmi.

Výhodná je situace i pro Čínu, protože soustřeďuje pozornost na severokorejské jaderné zbraně, ne na expanzi Číny v přilehlých mořích, a umožňuje znepokojeným sousedům v oblasti nabízet lacinější čínské zbraně.

Nic nezíská ze situace EU, protože je na vedlejší koleji. Europolitici mohou jenom cintat v médiích a v oblasti nabízet k prodeji zbraně.

4. Šílené korejské souvislosti
Jaderná hysterie kolem severokorejského jaderného programu je americkou exhibicí. Co si o tom skutečně myslí vedení KLDR, tedy kdo a jak rozhoduje o nejpodstatnějších krocích?

Struktury moci v KLDR jsou nejasné a současný vůdce Kim III. je jenom viditelným vrcholem neviditelného mocensko – administrativního ledovce o mnoha patrech. Režim přežívající dlouhodobě ve své izolovanosti přes všechny vnější znaky despotického podivínství musí být řízen zcela racionálně uvažujícími lidmi. Z tohoto hlediska lze očekávat cokoliv.

Jednou ze zajímavých proměnných je míra nenávisti v oblasti Číny, Koreje a Japonska. Lidské duše z těchto států zcela správně pohrdaly a pohrdají Evropany a Američany, protože přišli jako dobyvatelé nebo v lepším případě jenom jako vyděrači. Zároveň ale v Číně a v Koreji je úžasný rezervoár nenávisti vůči bývalým okupantům z Japonska.

V 19. a začátkem 20. století vyvrcholila snaha Evropanů koloniálně vyždímat z Asie co se dalo. Čína zažila od Evropanů ohromné ponížení vrcholící opiovými válkami, také Japonci byli poníženi Američany, protože jim museli otevřít své  přístavy. Ale bylo to právě Japonsko, které si z Evropanů vzalo nejrychleji poučení a stalo se po evropském vzoru okupanty a zloději v Koreji a v Číně. Neboť: „Japonsko od Západu nepřevzalo jen všeobecnou školní docházku, stroje, povinnou vojenskou službu, parlament, zákonodárství odpovídající průmyslové epoše, vypůjčilo si od něho i vůli stát se mocností…“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Paříž 1996, Academia 1999, s.31)

Z hlediska historie dlouhodobě se přetahovala Čína s Japonskem o vliv nad Koreou, koncem 19. století se přidalo Rusko. Nakonec nastalo období japonské okupace ukončené až v srpnu 1945. Nenávist Korejců vůči Japoncům je podobná jako u Číňanů.

Japonci se nemusí příliš bát Severní Koreje, ale sjednocené Koreje, čili moderního potenciálu Jižní Koreje a severokorejského jaderného a militantního dědictví, pokud se spojí v nové korejské říši. Zájem o sjednocení obou zemí má i dnes nejméně 60 procent Jihokorejců. Na severu je sjednocení Koreje doslova náboženským příkazem.

„V Jižní Koreji dokonce zaznívají hlasy, které jsou rády, že KLDR jadernou zbraň má, po případném sjednocení by totiž šlo o celokorejskou zbraň. Nejde ovšem o nijak mainstreamové hlasy,” uvedl bezpečnostní expert a vojenský analytik Lukáš Dyčka pro ČRo - radiozurnal.cz, (viz Lucie Výborná v článku na webu 4.10.2017).

Lidé v Jižní Koreji se bojí nejistoty (nevyzpytatelnosti severu) a zároveň cílem Korejců je opětovné spojení rodin a rodů. Kromě toho zjednodušeně řečeno Sovětský svaz (přeneseně dnes Rusko) a USA jsou příčinou toho, že je Korea rozdělena, a mají u Korejců vroubek. Přitom USA jsou zároveň účelovým spojencem. Japonsko je oficiálně také spojencem, mládež z Jižní Koreje tam jezdí i studovat, ale jezdí si pro rozumy k nepříteli. Japonsko musí být potrestáno, že okupovalo, mučilo a ničilo obyvatele Koreje.

Suma sumarum: Co nechtějí USA ani Čína ani Japonsko je sjednocená Korea. Proto je třeba zachovat stabilní Severní Koreu jako dosavadní skanzen rozdělené země. Nebo ne?