Pro „domácí zabijačku“ jsou typické vztahové problémy, bouřlivé emoce a kuchyňské nože nebo legálně držené zbraně. A tvoří u nás naprostou většinu všech vražd.

Před nedávnem se v Měšicích za Prahou odehrála jedna taková „domácí zabijačka“. Otec rodiny neunesl partnerské problémy a zastřelil dvě společné dcery, pak manželku a nakonec sebe. Obrovská tragédie podobná těm, které ve své advokátní praxi občas bohužel zažívám. Mám ale pocit, že v posledním období je vídáme kolem sebe mnohem častěji. Nejen vraždy, ale i pokusy o ně. I ty nejstřízlivější odhady, které jsem našla v tisku, naznačují v letošním roce vzrůst zhruba o třetinu.

Co se jenom děje? Ano, vraždy v domácnostech tu byly vždy. Ale není dnes společnost podrážděnější? Neukazuje se, že stále méně spolu dokážeme mluvit? Jeví se mi to tak. Spory, rány osudu, odlišné hodnoty a názory nezvládáme řešit a neumíme přijmout odlišnosti. Vidím to každý den ve své advokátní praxi, rodinní odborníci o tom píší knihy, pořádají se celostátní konference. Co je příčinou? Odpověď není jednoduchá. K neschopnosti se dohodnout přispívá společenské klima, dlouhotrvající krize, bojovnost a nesmiřitelnost, urážky názorových oponentů a neurvalé trvání na svém, na své pravdě a na jediném výkladu reality. Taky neschopnost smířit se s tím, co se děje, a odpustit.

Život se prostě většinou nevyvíjí tak, jak všichni chceme. Jaká škoda, že nikdo nenabádá ke kultivaci vztahů, že nepečujeme o rodinné vazby a že spíše tleskáme tomu, kdo se od rodiny trhne a zatratí ji. Kde jsou elity, které bychom obdivovali, protože se nesoudí, mají dobré vztahy se svými dětmi a členy rodin? Proč bulvár netleská těm spořádaným, kteří umějí vyjít se svým okolím? Vlídnost, spolupráce, sebeovládání a mravenčí péče o rodinné a společenské vztahy se dnes necení ani nepodporuje. Nikdo mladé lidi v rodinách a školách nepřipravuje na to, že nastanou zátěžové chvilky, které je třeba umět zvládat. Pak stačí jedna hádka, emoce vybuchnou a spor končí i domácí zabijačkou.

Po každé domácí zabijačce se ozvou „znalci“, kteří přesně vědí, jak zabránit příští tragédii. Halasně požadují přísnější tresty, protože nic snadnějšího je nenapadne. Asi je historie nepoučila, že oběti před domácí vraždou neochrání nejvyšší možný trest, dokonce ani trest smrti. V kruhu rodinném se totiž zabíjí nejčastěji pod vlivem okamžitých emocí a afektu, kterýžto koktejl vypne mozek, přehluší rozum a znemožní racionální uvažování. Útočník – někdy vybuzen sám a jindy vyprovokován obětí či okolnostmi - vidí rudě a zaútočí. Následky jsou nevratné a neodčinitelné.

Proto je naivní rodinné vztahy svazovat právem a spoutat regulemi. Takové zákony jsou od začátku odsouzeny k nepotřebě. Občanský zákoník říká: Manželé jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Dítě povinno dbát svých rodičů. Jenomže – jak chcete vynucovat povinnosti v rodině? Pokutou? Podmínkou? Výkonem trestu? Rákoskou? Klečením na hrachu? Vypnutím wifi?

Právní normy se nedají použít k vynucení lásky, respektu, přátelství, úcty, pomoci, podpory a spolupráce. Kdo z politiků si to myslí a ty nesmysly neustále protlačuje, zřetelně ukazuje, že o vztazích mezi lidmi neví vůbec nic.

Během mé třicetileté advokátní praxe horliví teoretici vzdělávání do školních osnov nacpali spoustu nových věcí. Vedle novodobých dějin i počítače, finanční gramotnost, angličtinu, lidská práva, Ústavu, ochranu životního prostředí a řadu dalších věcí. Bohužel jsme zapomněli na mezilidské vztahy a odlišnost lidských duší. Naše děti i mnozí dospělí dokáží mobilem řídit zeměkouli, ale čím naštvat či potěšit blízkou osobu, to jim zůstane utajeno. Stejně tak to, jak ovládat svá vlastní vzplanutí. Že v jejich vlastním zájmu i v zájmu celé společnosti je, aby své nejbližší okolí a své přátele udržovali v dobrých vazbách i v dobré náladě, to se ve škole, od rodičů či z médií nedovědí. Jaký div, že domácí zabijačky přibývají, stejně jako roste napětí ve společnosti. Ruku v ruce s tím, jak málo si ceníme rodiny a vlídných mezilidských vztahů.

Jenže přijmout zákon je mnohem jednodušší, podobně jako neustále jen zdůrazňovat práva. „Já chci, já trvám, já vyžaduju, je to moje právo.“ Ale když každý bude trvat jen na svých „právech“, buď se navzájem všichni pomlátíme, anebo budeme sedět ve své kleci každý sám. Společné soužití je totiž mnohem těžší než žít singl. Vyžaduje toleranci, pochopení, soucit, ochotu spolužít s ostatními a porozumění, čím žijí a co cítí ti druzí. O to se máme všichni snažit, a stále znovu. Protože na společném žití je postavena rodina a lidská společnost. Ne nějaká cizí a neznámá entita. Ale naše vlast, naše společnost a naše rodina. Ne na zákonech či na rodinném právu, ale na lásce, vnímání, pochopení a zdrženlivosti.