Postup ruských vojsk ve velkých ukrajinských městech je pomalý, ale pokračuje. Souběžně probíhají jednání mezi ruskou a ukrajinskou stranou. Moc do nich nevidíme, ale občasné zmínky o možném kompromisu by mohly naznačovat blízký konec bojů. Ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov prohlásil, že se blíží dohoda o ukrajinské neutralitě, kde by Ukrajina měla podobný statut jako Švédsko nebo Rakousko. Podle britského listu Guardian to uvedl v rozhovoru pro RBC News.

Ruská agentura TASS cituje ve stejné věci vedoucího ruského vyjednavače v těchto rozhovorech, prezidentova poradce Vladimira Medinského (narodil se na Ukrajině). Podle něj Kyjev navrhl, že Ukrajina se stane obdobou švédské nebo rakouské verze demilitarizovaného státu, který však má své ozbrojené síly: „Diskutovalo se o zachování Ukrajiny a zavádění jejího demilitarizovaného statutu, o širokém okruhu otázek spojených s velkostí ukrajinských ozbrojených sil.“ „Ukrajina navrhuje neutrální demilitarizovaný stát typu Rakouska nebo Švédska, které mají svoji armádu i námořnictvo.“ (O rakouském námořnictvu moc nevím, ale budiž.) „Tohle všechno bylo probíráno na úrovni vedení ruského a ukrajinského ministerstva obrany,“ řekl Medinskij podle anglické verze zpravodajství TASS.

Podle tohoto Putinova poradce je Ukrajina ve skutečnosti neutrální už teď, jak je to zakotveno v Deklaraci o státní suverenitě Ukrajiny, což byla podmínka pro oddělení od Sovětského svazu. „Ke klíčovým otázkám učitě patří také status Krymu a Donbasu a některé humanitární otázky včetně denacifikace, práva rusky mluvících, postavení ruštiny a další věci, které s tím souvisejí,“ dodal.

Komentáře v západních médiích zdůrazňují, že Rusko považuje Spojené státy za jediného partnera, se kterým je možné něco dohodnout definitivně. Chce prý jednat s „ředitelem cirkusu“. Americký prezident Joe Biden opakovaně prohlásil, že Spojené státy do přímého konfliktu s Ruskem nepůjdou. Sankce a výhrůžky sice prší, ale o nějaké bezletové zóně nad Ukrajinou, což je jiný výraz pro letecké souboje amerických a ruských válečných pilotů, nemůže být ani řeči. EU či evropští členové NATO vyjadřují solidaritu, ale fakticky jen nakoupí víc amerických zbraní, což pomůže americkým zbrojařům spíše než Ukrajině.

Také generální tajemník NATO Jens Stoltenberg potvrdil na středeční tiskové konferenci po jednání s ministry obrany, že „nedojde k žádnému použití vzdušných nebo pozemních sil /NATO/ na Ukrajině, což je společný postoj všech spojenců“. Stoltenberg řekl, že si je vědom obrovského utrpení na Ukrajině, ale kdyby došlo k otevřené válce mezi NATO a Ruskem, „bylo by to mnohem horší“.

Co znamená slovo „horší“ se pokouší upřesnit komentář Maxe Fishera v New York Times, který doprovází zpravodajství o vystoupení Zeleňského v americkém Kongresu. Je tu obava z jaderné války. Už z 60. let sice známe úvahy Hermana Kahna o „omezeném jaderném konfliktu“, ale ten se může snadno stát neomezeným.

Mimochodem, četl jsem to na vojně roku 1970, český překlad vydalo Naše vojsko a byl volně přístupný v knihovně našeho zpravodajského útvaru v Litoměřicích. Tenkrát jsem si k tomu přibral ještě Mao Ce-tungovy úvahy o partyzánské válce, což může být také docela aktuální.

Komentátor NYT měl k dispozici čerstvější studii o Princentonské univerzity, která vychází ze simulace eskalujícího jaderného konfliktu.

Jejich model obsahuje realistické předpoklady o nasazení jaderných sil, výčet cílů a odhady obětí. Vyšlo jim, že několik hodin takové války by způsobilo oběti 90 milionů lidí. V posledních dvou letech podle autorů riziko jaderné války vzrostlo, protože Spojené státy a Rusko opustily dohody o kontrole jaderných zbraní, začaly vyvíjet nové zbraňové systémy a začaly rozvíjet úvahy o širších možnostech jejich použití.

Simulovaný válečný Plan A zachycuje krátké video, které je na adrese s uvedenou studií.

Začne to, jak jinak, „varovným ruským úderem taktickou jadernou zbraní“ vystřelenou z Kaliningradské oblasti někam, kde na tom moc nezáleží. Konkrétně do Německa u severní české hranice poblíž Cvikova. Jedná se o pokus zastavit postup sil USA a NATO v konvenční válce s Ruskem v Evropě. Z jihu Německa přiletí odpověď. Brzy na to Rusko udeří na Evropu 300 taktickými hlavicemi z letadel a raket krátkého doletu a NATO nabídne 180 hlavic na ruskou adresu. Během necelých čtyř hodin tak máme 2,6 milionu mrtvých.

Evropa je zničena, nastupují americké strategické síly. Z pozemních sil a ponorek pošlou 600 podstatně větších hlavic na ruské území. Letí to tam ze západu i východu. Než však dopadnou, zvednou se i ty ruské. Teď už se jde hlavně po obětech. Obě strany míří na největší města. Třicet takových cílů dostává po 5 až 10 hlavicích, podle počtu obyvatelstva. Mrtvých je 34 milionů, zraněných 57 milionů, jestli má smysl to počítat, protože planeta je zamořena smrtící radiací.

Tolik tedy širší strategický rámec, ve kterém Ukrajina nehraje aktivní roli. Ten taky může nakonec předurčit charakter vztahů dvou jaderných velmocí a vzájemné bezpečnostní uspořádání. Ukrajinský prezident Volodymyr Zeleňskij vidí riziko, že by se vyjednávalo o osudech Ukrajiny za jejími zády. Už na letošní konferenci o bezpečnosti v Mnichově protestoval proti takovým pokusům.

Teď prakticky denně mluví telefonicky s prezidentem Bidenem, ale potřebuje víc, než mu Biden slíbil. Nebo chce aspoň ukázat, že to zkusil. Nakonec se tedy odhodlal oslovit americké zákonodárce prostřednictvím videokonference na společném zasedání obou komor Kongresu. Nejspíš předpokládal, že ti se necítí tak vázání zásadami reálpolitiky, protože víc než konec světa je tlačí riziko, že na podzim by už nemuseli být znovu zvoleni.

Ve svém projevu ukrajinský prezident uznal nereálnost požadavku na bezletovou zónu, ale trval aspoň na dodávce letadel a pokročilejších zbraní, aby Ukrajina mohla „uzavřít nebe sama“.

Pokud jde o samotnou válku, v médiích ji dokládají fotografie zničených obytných domů, avšak třeba na záběrech z kyjevské vládní čtvrti, odkud zpravodaj ČT informoval o solidární návštěvě premiéra Petra Fialy, nebyly patrné žádné stopy bojů, dokonce ani rozbité okno. Rusko-ukrajinská válka tak má zatím hodně daleko k tomu, co se odehrávalo v Afghánistánu nebo Iráku za účasti českých expedičních sil. Také počty mrtvých jsou na Ukrajině nesrovnatelně nižší než na uvedených blízkovýchodních bojištích, nemluvě o Sýrii, Jemenu nebo severoafrické Libyi. Na Ukrajině jsou zatím vykazovány počty mrtvých v nízkých tisících, v Iráku byl zabit milion civilistů.

Jinou věcí je, že válku na Ukrajině pociťujeme mnohem naléhavěji. Je to nejen proto, že je blíže našich hranic, ale zejména ji vnímáme jako strádání našich bratří. Ukrajinci jsou nám lidsky velice blízcí. Bylo jich tu hodně i před příchodem statisíců utečenců. Nabízeli tvrdou práci prakticky na všech větších staveništích a mnozí z nich měli mezi svými předky naše spoluobčany, protože kus západní Ukrajiny byl před válkou součástí Československa.

Osobně vnímám poválečnou ztrátu západoukrajinského území a pozdější rozchod se Slovenskem za největší prohru naší historie. Ale není jediná. Kdo si pamatuje na rok 1968, Sověti nás přepadli hlavně proto, že se množily úvahy o neutralitě a odchodu z Varšavské smlouvy. Teď svou agresivitou vévodíme NATO (naštěstí jen slovy) a bojujeme za to, aby Ukrajina neutrální nebyla. To jsou ty paradoxy.