Něco lze jistě vysvětlit skandály politiků a neplněním předvolebních slibů. Potom ovšem zůstává záhadou, proč se lidé stále méně zapojují i do činnosti spolků, odborů, ekologických a jiných hnutí a dalších forem občanské společnosti.

Dřív, než začneme hledat příčinu v nemodernosti politických stran, měli bychom se rozpomenout na dnes již klasické studie amerického politologa Roberta Putnama. Ten doložil, že ve Spojených státech už od šedesátých let 20. století prudce upadá politická participace, ať již ji měříme účastí u voleb, členstvím ve stranách, zájmem o zastávání úřadů, či návštěvností politických mítinků.

Snižuje se rovněž zapojení do činnosti dobrovolných asociací, stejně tak jako angažovanost na poli filantropie a dalších veřejně užitečných dobrovolných aktivit. Máme tedy před sebou obecnější kulturní trend, který nelze vysvětlit zdaleka jen zhnusením lidí z české politiky a neschopností stran mobilizovat voliče novými a atraktivnějšími tématy.

Jedním z možných vysvětlení úpadku veřejné angažovanosti je vítězství neoliberální mentality. Proč se angažovat ve veřejné sféře či usilovat o podíl na rozhodování ve státu, jestliže veřejné je již z definice horší než soukromé a stát, pokud již musí existovat, by měl být co nejmenší, nejskromnější a málo vlivný.
Proč se solidarizovat s druhými a vystupovat společně s nimi, když je nám vtloukáno, že solidarita je strategie neschopných, zatímco schopný si za všech okolností pomůže sám?

Této pravicové propagandě, která dehonestuje veřejnou sféru, uvěřili u nás především vysokoškoláci a mladí lidé. Pokud k volbám jdou, pak volí především strany, které se o politice vyjadřují štítivě a dělají vše pro rozklad veřejného sektoru a privatizaci jeho zbytků.

Nejen naše sociální demokracie, ale prakticky žádná levicová strana nenašla zatím recept na to, jak lidi přesvědčit, že solidarita s druhými je modernější než sledování svých vlastních zájmů a veřejný sektor není o nic méně potřebný než soukromé firmy.