Řidič totiž při silniční kontrole na pražské Strakonické ulici na jmenovaného policistu najížděl, bezprostředně ho tak ohrozil na životě a policista musel použít služební zbraň. Střela ale zasáhla dívku, řidič po několika metrech z auta vyskočil a zbaběle utekl. Jiřímu Tišlerovi za smrt dívky hrozilo až šestileté vězení i když vyšetřování této tragické chvíle prokázalo zachování všech zákonných postupů pro nutnost použití služební zbraně. K soudu expolicistu totiž dohnali rodiče mrtvé dívky.

První únorový den roku 2012, kdy ke zmíněné události došlo, byl zároveň začátkem konce mladého policisty. Tento černý den už bude mít do konce života před očima, o tom není pochyb. Jenomže začátek konce je míněna možnost kariérního postupu. Dokud soud o tvé vině či nevině nerozhodne, v žebříčku policejní hierarchie se nehneš z místa. Tak to prostě v represivních složkách chodí. Uvědomoval si to i Jiří Tišler a proto od policie odešel k armádě. Jeho věc, zda udělal dobře nebo ne. Veřejnou věcí k zamyšlení je bohužel fakt, že soudy ke svému osvobozujícímu verdiktu dospěly až po tak neúnosně dlouhé době. Uzavřený případ nyní jednou pro vždy poputuje do archívu a brzy se na něj zapomene.

Na co by ale neměli zločinci zapomenout je právě tato pro policii dobrá zpráva. Není opravdu nic snadného se ve zlomku sekundy rozhodnout, zda tasit služební zbraň nebo ne. Správá námitka – od toho přece policajti prodělali patřičný výcvik. To nepochybně, ale nestřílí se na vzteklého psa nýbrž na člověka. Sedí za volantem a jako spolujezdkyni nemá třeba stejnou smažku jako je on sám. Může to být například vyděšená stopařka. Policista nemá šanci to zjistit, pokud mu to řidič neumožní. A jsme u toho - recidivní chování nezohleďnuje tenhle okamžik pravdy ani na zlomek sekundy. Ba co víc, ze strachu před zákonem je takový člověk schopen zabít i tu stopařku i jiné nevinné lidi ještě rychleji. Pozdější výčitky svědomí? Zločinci žádné nemají. Proto jejich sebevědomí v devadesátých letech narostlo do nebeských výšin – použití služební zbraně se u policie tehdy z obav z postihu vůbec nenosilo.

Postupem času naštěstí už tohle neplatí a strach u policejního sboru ustoupil. Desperáti nyní vědí, co bude následovat, když si s policisty budou chtít zahrát s ukradenými vozy rychlostní časovku. Prostě se teď po nich v krajním případě střílet může. A taky se to nezřídka děje. Málo platné, auta se kradou pořád a policejní honičky jsou v podstatě častou dekorací obrazového zpravodajství. Takový běžný folkór i s tasenou zbraní, který diváka ze židle údivem už ale nezvedne. I tam jsme ve vnímání života dospěli. Jenomže když zůstane po této akční podívané nějaká ta zastřelená oběť, strhne se cirkus a diskusní fóra se plní odborníky a znalci všeho druhu. Polda je buď padouch nebo naopak hrdina. Nic mezi v ten moment neexistuje. S takovou nálepkou pak dál slouží u sboru, než příslušné instituce dojdou ke konečnému závěru, zda je polda jedno nebo druhé.

Dělat podrobný výčet, kolik takových zákroků bylo za poslední kvartál či půlrok, je zcela zbytečné. Řečeno slovy klasika, statistika pouhá mrtvá čísla jsou a jinak to, lidičky, nebude. Slouží jen k tomu, aby třeba právě potenciální desperát s nabušeným bicepsem, býčí šíjí zatíženou mnohakarátovým zlatem či obyčejným třpytivým šmukem viděl, že další zářez v evidenci těchto již nežijících nul může být v případě pokušení právě on sám.