Na téma Schwarzenberg jsem v posledních dnech napsal i já zhruba tři desítky textů, ve kterých jsem se zabýval snad všemi aspekty kandidatury této podivné postavičky aristokrata, který se dere na post prezidenta republikánského zřízení (jaký to paradox).

Psal jsem o tom, že Karel poškodí naše vztahy s Němci, protože pracuje ve službách Německa; o cenzuře v německých Lidových novinách, které zakazují k Schwarzenbergovi kritické texty či pasáže textů; o tom, jak Schwarzenberg vychází vstříc Izraeli; že Schwarzenberg pronajímal pozemky Mrázkově firmě; že jeho rodina za protektorátu podle amerického spisovatele zneužívala k práci Židy a Cikány ze sběrného tábora Lety u Písku; že Karlův rodinný život není takovým vzorem ctností, jak se říkává. Psal jsem o Karlových podivných restitucích; o tom, jakých manipulací a nátlaku se dopouští jeho tábor; o tom, že katolíci Schwarzenberga nevolí, i když je to katolík; či o tom, jak kníže v duelech používá nápovědu v uchu. Zmínil jsem se, že ač katolík, podporuje zvrhlé satanistické umění; že jeho otec byl fašista, antisemita a člen Vlajky; jeho tchán vysoce postavený nacista; či že Schwarzenberg odmítá říci, zda bude nebo nebude po svém zvolení usilovat o další restituce svého majetku, dosud chráněného zákonem Lex Schwarzenberg. Psal jsem o podobné cenzuře a propagaci Karla na idnes.cz; o tom, jak Schwarzenberg pokrytecky otočil ve svém názoru na amnestii; o tom, že kníže nezná českou hymnu; že není českým vlastencem, ale členem nadnárodní dynastie; že je spojen s řadou kauz; že byl vždy a je bohémem, se kterým to rodina neměla nikdy jednoduché; že mu jsou zahraniční zájmy přednější, než zájmy této republiky. Sepsal jsem jeho excesy v politice i jeho skandální výroky, připomněl jeho spojení s Davidem Rockefellerem a přetiskl některá vyjádření občanských sdružení, jednotlivců, katolických kněží, válečných veteránů a vlastenecky smýšlejících spolků, které před Schwarzenbergem varují. V jednom textu jsem přestřelil, když jsem uvedl mylnou informaci a za tu jsem se Karlovi omluvil. Informace a fakta ve zbývajících zhruba devětadvaceti textech nikdo ze Schwarzenbergova týmu nezpochybnil.

Ke Schwarzenbergovi tedy v tuto chvíli nemám co nového napsat.

Nezbývá mi tedy, jak jsem už avizoval, než se zamyslet nad tím, proč by ten, kdo třeba nepovažuje Miloše Zemana za ideálního kandidáta (mezi takové lidi se řadím i já), měl přesto tomuto politikovi dát svůj hlas.

Nejsem z Miloše Zemana dvakrát nadšený. Vadí mi jeho sionistické postoje (ale uvědomuji si, že jde hlavně o slova, ne činy, jako v případě jeho protikandidáta) a oceňuji, že Jiří Paroubek napsal výborný text o tom, že ať už volba dopadne jakkoli, vítězem je už nyní Izrael, protože oba kandidáti (včetně třetího vzadu, Jana Fischera) zastávají silně sionistické myšlenky. Vadí mi jeho (ač nefanatická) podpora Evropské unie, jeho členství v Lions klubu či české pobočce Římského klubu z počátku 90. let.

Přesto přese všechno jsem přesvědčen, že Zeman není jen kandidátem levice, ale může být kandidátem všech, tedy i kandidátem pravicově smýšlejících, kandidátem, který sjednotí voliče z celého politického spektra, tak jako Václav Klaus, ač bezesporu nejautentičtější pravicová osobnost naší novodobé historie, byl pro svou obhajobu národních zájmů v mnohém přijatelný i pro voliče levice, spíše než leckteří jeho levicoví protikandidáti v minulých volbách.

Jde totiž o nás všechny a v tomto okamžiku - a jen v tomto okamžiku - nerozlišuji na chvíli podle pravolevého vidění světa. Jde o budoucnost našeho národa, o jeho pravé bytí v jeho samotné podstatě. Jde o to, zda budeme i nadále národem, který sice musí o svoji suverenitu tvrdě bojovat, neboť ji má už nyní povážlivě osekanou, ale stále si ještě může vydobýt navrácení některých pravomocí, nebo státem, který se propadne do nicoty a který sice bude možná žít z drobků, které spadnou ze stolů Izraele, Německa či Spojených států, ale jinak nebude mít nic, pro co by na sebe mohl být hrdý a pro co by si sám sebe mohl vážit.

Je dalším dějinným paradoxem, dost možná že i záměrným výsměchem tomuto národu, že je to naoko konzervativní kandidát, jehož zvolení by znamenalo rozvrat těch posledních konzervativních idejí a hodnot. Že je to právě potomek státoprávní šlechty, někdo, kdo pro svůj urozený původ vzbuzuje důvěryhodnost a pocit zodpovědného hospodáře, kdo ve skutečnosti - usedne-li na Pražský hrad - bude činit vše pro to, aby tento stát co nejvíce podlomil a ponížil. Že ten, kdo by měl být z principu zosobněním tradice a úcty ke generacím předchozím i následujícím, bude tím, kdo po svém zvolení jistojistě všechny české tradice vyprázdní a bez ohledu na generace minulé, současné a budoucí vytuneluje i ty poslední zbytky české suverenity.

Proti němu stojí Miloš Zeman. Je to jednoznačně levicový kandidát a ode mne, pravicového konzervativce, nikdo nemůže čekat, abych ho naléhavě obhajoval. Mohu ale uznat, že je to moudrý muž, srostlý s touto zemí, držící slovo, politik s myšlenkami a zkušenostmi, politik velkého formátu, od kterého se nemůžeme dočkat žádného nepříjemného překvapení, protože je čitelný a známe ho. A přese všechnu svoji levicovou výbavu je to i muž, který používá zdravý selský rozum, takže nejkřiklavější výstřelky levice mu jsou cizí a ve své podstatě dokáže být tedy konzervativním více, než jeho oponent - konzervativním v obhajobě národních zájmů, v míře vlastenectví či v úctě k rodině.

Zeman však především nepředstavuje nebezpečí, které pro české národní zájmy představuje právě Schwarzenberg, jak jsem výše naznačil. Ve srovnání se Schwarzenbergem se naopak profiluje jako ten, kdo Schwarzenbergovi důrazně oponuje, kdo se chová jako pravý opak. Kdo Benešovy dekrety hájí, kdo proti nárokům sudetských Němců vystupuje, kdo si hrdinství a obětí válečných veteránů váží. Kdo se nebezpečí spojenými se Schwarzenbergem snaží vší silou zabránit.

Čas ukáže, do jaké míry svá slova myslí vážně a zda by po případném vítězství byl stejně tak přesvědčivý i ve svých činech, kdyby republika byla v ohrožení. V tuto chvíli nám ale nezbývá než věřit, že z hlediska národních zájmů je to skutečně člověk, který to s touto zemí myslí dobře. Nic jiného nám ostatně nezbývá. Demonstrativně házet prázdné lístky ničemu neprospěje, ba naopak pomůže Schwarzenbergovi.

Pro ty, kteří v kategorii národních zájmů přemýšlet neumějí a tyto úvahy jsou pro ně neuchopitelné, doporučuji, aby se zaměřili alespoň na to, jak se oba tábory v předvolební kampani chovaly. Aby si zodpověděli, v kterém táboře panovala neuvěřitelná hysterie, demagogie, nátlak, odkud se ozývaly výhrůžky smrtí či vyhazovem, manipulace, nekonečná propaganda či kde probíhalo organizování nátlakových akcí představitelů kulturní fronty. Po ovoci je poznáte. Kníže se může sebelíbezněji tvářit, ale reálné skutky jeho fanatických obdivovatelů a jeho volebního týmu mluví za vše.

Za zamyšlení stojí i to, jak se nakonec vyvinuly preference kandidátů, kteří nepostoupili do dalšího kola. Zde totiž docházíme k více než zajímavým zjištěním.

Zatímco po prvním kole jsme se mohli logicky domnívat, že Schwarzenberga podpoří skoro všichni kandidáti, kteří do druhého kola nešli, už jen z toho důvodu, že to byli vesměs tu hlučnější, tu tišší příznivci pravdolásky - a skutečně tak i někteří učinili (Sobotka) nebo to tak média alespoň prezentovala (Fischer, Roithová, Franz), po dvou týdnech neuvěřitelné demagogie a manipulace s českým národem se stala překvapivá věc - téměř všichni se nakonec přiklonili k Zemanovi. Otočil Sobotka (kterému se nelíbily Schwarzenbergovy výroky o Benešových dekretech), pro Zemana se nakonec vyslovil i Jan Fischer (který až zpětně zjistil, že se před prvním kolem nevědomky stal nastrčeným koněm Schwarzenberga), Vladimír Franz (který odmítl Schwarzenbergův politický kýč a řekl, že bude raději volit Zemana), ale i Zuzana Roithová, od Schwarzenberga se distancovala i Táňa Fischerová. Většina voličů Suverenity Jany Bobošíkové bude také volit Zemana.

Tím neříkám, že je vyhráno, pořád tu ještě visí riziko zmanipulovaných voleb, ale je do určité míry výmluvné, že vlastně jediným, kdo se veřejně vyjádřil pro Schwarzenberga, je tak nakonec jen Jiří Dienstbier, a to Jiří Dienstbier jako osoba, protože ČSSD, jejímž byl kandidátem, bude (třebas i se skřípěním zubů) volit opět Zemana. Odpověď, proč tomu tak je, je nasnadě - Dienstbier je havlista, Schwarzenbergův kamarád. Ostatně, média přišla s tím, že Dienstbierovi dělala reklamní kampaň stejná firma, která ji připravuje i Schwarzenbergovi a která má co do činění s Bakalou. Dochází tak ke kuriózní situaci, kdy prezidentský kandidát sociální demokracie (ač jen jako osamocený voják v poli) veřejně podpořil vicepremiéra současné pravicové vlády, které ČSSD nemůže přijít na jméno. Myslím, že tím všechny voliče ČSSD definitivně přesvědčil, aby udělali pravý opak a podpořili svého bývalého předsedu.   

Jinými slovy, tak agresivně a manipulativně vedená kampaň Schwarzenbergova tábora, stejně jako jím odkryté karty (sudetoněmecké, restituční a jiné) přesvědčila i jeho potenciální blížence, aby od něj dali ruce pryč a vyzvali k volbě jeho oponenta. Myslím, že to mohu nazvat malým zázrakem a že to o něčem vážném svědčí. Teď už jen zbývá doufat, že volby proběhnou férovým způsobem.

Osobně tedy budu volit Miloše Zemana, půjdu volit v sobotu a Karlův nepoužitý lístek před vhozením do koše pro jistotu roztrhnu.

Jde totiž o všechno. Raději se Zemanem, než do národní nicoty...