Inflace je dvouciferná, či přesněji, v únoru byla. Žene se však tak rychle vzhůru, že dnes už oněch 11,1 meziročního cenového růstu u spotřebního koše ČSÚ dávno neplatí. Komicky vyznívají lákavé nabídky bank, které vám nabízejí 4 procentní zhodnocení úspor. Je to nabídka, že vaše peníze budou i tak ztrácet 8 procent ročně. Lepší je vrazit peníze do nemovitostí, samozřejmě, pokud je máte. Zatím rostly mnohem rychleji, od roku 2015 o polovinu. Jinou věcí je, že až nemovitostní bublina praskne, o zisky přijdete.

Zdá se, že do inflace teď nejvíc promlouvají ceny energií na světových burzách. Poprvé jsme si to uvědomili ještě před válkou, po pádu Bohemia Energy, kdy nám ty astronomické cifry začali účtovat dodavatelé poslední instance. Na otázku, jaká cena ropy je rozumná a jaká přehnaná, je těžké odpovědět. Neměli bychom zapomínat, že mezi lety 1986 až 2001 ropa kolísala kolem 20 dolarů za barel. Pak teprve začala prudce stoupat k vrcholu (který mohl být spouštěčem velké finanční krize), když na začátku června 2008 dosáhla průměrné měsíční ceny 140 dolarů za barel. Bylo to tedy 13 krát víc než 10,4 dolaru z března 1986.

Návrat k hodnotám na hranici 20 dolarů za barel jsme zažili také v březnu a dubnu 2020, ale pak cena vzrostla znovu k oněm 140 dolarů. A pár dní poté spadla na 110, aby začala znovu stoupat. Je to tedy pěkná divočina, ale – hůř už bylo?

To není tak jednoduché. Onoho roku 2008 jsme měli jen nemovitostní bublinu a finance zamořené toxickými aktivy, čili nesplácenými hypotékami s nemovitostními zárukami, jejichž cena se vypařila po expozici na světlo boží jako kapka rumu. Chvíli jsme měli pocit, že nám do toho nic není, když je to jenom v Americe. To jsme se však hluboce mýlili. Všude kolem byl finanční systém nahlodán obrovskou spekulací, která podobně jako ta ropa neznala míru. Stačil malý ťuk do těch ztrouchnivělých staveb, aby se to řítilo k zemi nebo do sítí znárodňování, takže dřívější zisky patřily akcionářům, ale pozdější ztráty už daňovým poplatníkům. Z krize se tedy státy vynořily s obrovskou zadlužeností.

Na rozdíl od onoho roku 2008, ze kterého se Česko těžce vzpamatovávalo a dosáhlo výchozího HDP až někdy roku 2013, teď k tomu máme ještě covid, válku, klima a rozpad české průmyslové páteře tvořené automobilovým průmyslem. Nepotřebujeme tak velké vnější podněty, aby nás to srazilo do kolen. Jen covid zvedl vládní dluhy USA, Francie a dalších zemí nad 100 procent HDP. Česko je snad jen v tom dluhu v mimořádně dobré kondici, když se naše zadluženost pohybuje kolem extrémně nízkých 40 procent HDP. Tady patříme k nejlepším v Evropě.

Co dlužíme, je čas. Na válku se dá reagovat stejně jako na klima, úprkem od zemního plynu a fosilu vůbec. To je program Zelené dohody pro Evropu, který je u nás zesměšňován a při každé sebemenší příležitosti odpískáván. V rozvoji obnovitelných zdrojů patříme k nejhorším v Evropě, dokonce absolutně, protože třeba větrníky, kterými je poseto sousední Rakousko a Německo, nemáme skoro žádné. Skutečně je lepší chránit „krajinný ráz“, dokonce v celých krajích, kde jsou rozhodnuti, že nepustí větrník nikam, než zhasnout?

Stejně tak jsme váhali s rozvojem elektromobility. Nechali jsme se uchlácholit tvrzením, že o naše dýzláky bude v Rusku a podobných zemích zájem věčně. No, nebude. Pro začátečníky – když někdo žije na venkově a má střechu na jih, může auto krmit z fotovoltaiky a nemusí jezdit k pumpě. Ceny nafty a benzínu ho nezajímají, ať jsou za 50 korun za litr nebo rovnou za stovku. Vedle toho auta na baterky nemusí být drahá, až se budou vyrábět pro lidi, a ne jako nabubřelé kolosy SUV pro zbohatlíky. Elektrické auto je přece jednodušší. Na denní provoz se spoustou zastávek nemusí mít extrémně dlouhý dojezd. Dlouhé cesty by se měly konat rychlovlaky, a nádraží by měla být vybavena půjčovnou aut. Stavbu rychlovlaků jsme taky zanedbali.

Covid rozvrátil globalizaci ještě dřív, než dostala šanci válka. Auto Škoda teď bude propouštět. Automobilka napřed stála kvůli součástkám, nyní i kvůli válce, která pro ni bude mít trvalé následky. Co budou ti propuštění dělníci dělat? Když se do této situace dostal roku 2008 americký Detroit, začali se zaměřovat místo převodovek do aut na převodovky do větrníků. Skláři, kteří dodávali automobilům zasklení, se začali orientovat na fotovoltaické panely. Řídící systémy aut jsou na podobné úrovni složitosti jako systémy vznikající komunitní energetiky, kde jsme taky zaspali a ignorujeme evropské směrnice.

Inflace vznikla už před válkou na Ukrajině, byla projevem zamrzlé ekonomiky po covidu a nadržené globální poptávky. U nás však lidem rabují peněženky nejen účty za energii a potraviny. S nemovitostní bublinou se vezly i hypotéky a nájmy, kde byl největší růst v Evropě. A svoje si přirazila i ČNB extrémním zvýšením základní úrokové sazby na 4,5 procenta, taky nejvíc v Evropě. Jistě, je to hluboko pod hranicí inflace, ale inflace po zvýšení sazeb naopak zrychlila. Přitom Evropská centrální banka stále drží sazby u nuly, nechce se prát s větrnými mlýny. Soupeře zatím neviděla v cenové hladině, ale v nedostatečném oběhu peněz.

České vysoké úrokové sazby teď hájí kurz koruny, která by oslabovala, kdyby centrální banka neinternovala „ať to stojí, co to stojí“. Peníze má, předtím si je vytvořila pro změnu na oslabení koruny. Oba problémy – vysoké úroky a obrovské kurzové riziko - jsme si mohli odpustit, kdybychom roku 2009 přijali euro spolu se Slovenskem. Byli jsme připraveni. Česká ekonomika proto míří k poklesu při obrovských finančních nákladech, které ji podobně jako nemovitostní bublina nebo neochota přizpůsobit se budoucím trendům připravují o konkurenceschopnost.

Nemovitostní bublina se dala už dávno vyfouknout podporou dostupného bydlení, zejména toho obecního. Jde tak o to, aby samosprávy měly nějakou schopnost reagovat na očekávanou zásadní restrukturalizaci české ekonomiky, až se lidé budou přelévat z místa na místo. Ti naši, nejen uprchlíci. I naši lidi budou chtít někde bydlet, a budou chtít bydlet nikoliv zmrzlí o hladu a potmě, když jim po zaplacení nájmu na víc nezbyde.

Tohle jsou témata, o kterých je teď třeba vést velice intenzívní veřejnou debatu. Jsme na křižovatce, ale ne vždy je jasné, kam to vede. Jenže intenzívní debata se nedá vést v podmínkách cenzury. To je další přitvrzení už tak dost beznadějného stavu. Vláda je bezradná, a když se umlčí i obyvatelstvo, respektive přinutí deklamovat starodávné básničky o světě, který dávno zmizel, dupeme i o po tom zbytku příležitostí.

Svoboda slova samozřejmě není naplněna tím, že kdejaký blázen může rozvíjet své spiklenecké teorie. Je poškozena, když mu v tom zabráníme, ale jen obnova blouznivých hlasů nám moc nepomůže. Svobodu slova nedusí jen mocichtivé vlády, ale také mocné peníze. Svoboda slova je nerovným protivníkem svobody podnikání. Když tomu dáme volný průběh, máme jen jedno, ale chybí nám to druhé.

Demokracie bez svobody slova je nesmysl, a je jedno, jak jsme o ni přišli. Pokusy vytlačit peníze zásahem veřejného zájmu jsou správné, ale role veřejnoprávních médií je snadno zmařena, pokud jsou tato média pod kontrolou politiků, které měly ta samá  média kontrolovat. Svoboda slova je zmařena, pokud média nehledají pravdu, nekladou těžké otázky, a místo toho nařizují, co se má říkat. Proto také zákony upravující veřejnoprávní média bude třeba změnit. Jsem možná naivní, ale tím by se mělo začít.

Rozběhlá inflace varuje, že přijdeme o peníze. Pokud přijdeme o i svobodu slova a skutečnou demokracii, přišli jsme o všechno.