Jeden z nejlepších evropských specialistů pod pojmem digitální demence rozumí proces, kdy v důsledku digitalizace  každodenního života (přílišné sledování televize, hraní počítačových her a elektronické komunikace vůbec) došlo k rozkladu nejdůležitějších funkcí mozku – poznávacích a hodnotících – v míře, která odpovídá postižení duševně nemocných pacientů či lidí, kteří se zotavují po těžkém úrazu hlavy.

Tito jedinci mají problémy s pamětí, se schopností přemýšlet do hloubky, nedokáží pociťovat hlubší sounáležitost s jinými lidmi a reagovat tváří v tvář někomu druhému, když si s ním nemohou vyměňovat krátké jednoduché textové zprávy. Jejich sociální inteligence dosahuje velmi nízkých hodnot. V důsledku toho se vyznačují značnou citovou a myšlenkovou povrchností a agresivitou, jejíž důvody  jsou zhusta iracionální a nepředvídatelné, jak si stěžují odborníci na sebeobranu.

Pan profesor Spritzer si pak všímá dalších negativních důsledků s digitalizací životů této mládeže spojených – špatné fyzické kondice, nadváhy, vyšší nemocnosti a v neposlední řadě depresí. Proto vidí jejich vyhlídky na úspěch v životě velmi skepticky. Václav Cílek ve svých recenzích této objevné knihy takto postiženou část mladé generace velmi trefně nazývá „digitálním proletariátem“.

Obávám se, že v podobných termínech najdeme odpověď na otázky, které si všichni klademe v souvislostmi s tím, co se přihodilo při 25. výročí 17. listopadu. Tedy proč se Den boje za svobodu a demokracii změnil v den ostudy, plivanců a nadávek. Proč byly karty rudé a hesla primitivní a důvody revolty vůči prezidentovi tak podivné – dovolil si přeložit z angličtiny do češtiny název ruské punkové skupiny a řekl, že 17. 11. 1989 se neodehrál masakr.

Výsledky bádání pana Manfreda Spritzera také mohou být vysvětlením, proč politické vystupování části mladé generace tolik připomíná počínání svazáků z konce čtyřicátých a počátku padesátých let. V obou případech jde o stejný způsob uvažování, stejnou míru intolerance, stejně nízkou úroveň sociální inteligence a potřebu mít všechno jasně a jednoznačně vysvětleno. Obraz tehdejšího světa zůstal zachován, jen se změnily strany. Tehdy byly imperialisti a zlo na Západě, dnes na Východě. Z hesla „Přítel USA – nepřítel národa“ se stalo „Přítel Putina – nepřítel národa“, symbol hmyzí agrese „mandelinka bramborová - americký brouk“ nahradilo označení hlavy našeho státu „ruský šváb“.

Jen noviny, které tato hesla tiskly tenkrát, nepatrně změnily názvy a dnešní redaktoři (až na výjimky) nejsou tak přesvědčení o své pravdě jako jejich předchůdci, o to jsou však zákeřnější. Ale stejně jako tenkrát mají určenou generální linii. Nebo si to aspoň myslej.

Na závěr bych si dovolil dvě možné prognózy. Prvou optimistickou – nakonec i ti svazáci z padesátých let z toho vyrostli a mnoho z nich se za své počínání stydělo. Jedním z důsledků toho studu bylo i Pražské jaro v roce 1968. V té pesimistické variantě bychom se měli připravit na to, že se naše rudokartová mládež a její tajuplní sponzoři pokusí při nejbližší vhodné příležitost (třeba až tu zase budou nějací cizí prezidenti) uspořádat virvál, který přeroste v násilné demonstrace. Koneckonců už rok nám naše média představují lék na základní neduh demokracie: voliči často zvolí nevhodného politika, Majdan to pak napraví.