Zvládnutí predikativní logiky není lehkou záležitostí pro mnoho lidí, ale dialektická logika, pokud není chápána mechanicky, je mnohem těžší. Podívejme se, jak je to se zařazením druhého Orwellovského sloganu do dialektického, nebo nedialektického myšlení. 

Svoboda i otroctví jsou dva protiklady související s rozhodováním lidí o své další činnosti a své budoucnosti. U vztahu svobody a otroctví může dojít ke dvěma myšlenkovým pochybením. První je ztotožnění svobody a otroctví. Druhé pochybení spočívá v absolutním oddělení svobody a otroctví. Lidská logika navádí k vnímání skutečnosti tak, že člověk je buď svobodný, nebo je otrok. Existence obou stavů současně není možná.

Slogan – „Svoboda je otroctví“

Velký bratr ztotožnil svobodu s nesvobodou, s otroctvím, s podřízeností někomu a něčemu. Tato myšlenka vyjádřená sloganem je nosným prvkem ideologie Oceánie. Orwell tím jasně dává najevo úmyslné zkreslení vztahu svobody a nesvobody vládní mocí. Pokud ztotožníme svobodu s otroctvím, dosáhneme výsledku, že není nutné usilovat o svobodu, protože svoboda i otroctví jedno jsou. Přijetí sloganu občany Oceánie, ztotožnění svobody a otroctví mělo ukonejšit občany v tom, že mezi svobodou a otroctvím není rozdíl, takže není nutné odmítat podřízenost, natož se jí vzepřít. Svoboda i otroctví existují současně. Občané se musí dobrovolně podřídit vůli vlády a strany. Pokud se podřídí, budou se cítit svobodně. Římští stoici k tomu měli příklad. Pes uvázaný u vozu, pokud běží s vozem tak, jak má, může si připadat svobodný. Pokud přestane udržovat rychlost s vozem, vůz ho povleče i proti jeho vůli. Bude to však bolet. Seneca toto zachytil ve svém citátu: „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“

Česká republika se nerozvíjí a vyhlídky jsou pesimistické. I když od svobody slova pomalu přecházíme k diktatuře povoleného názoru a hrozí nám zatažení do cizí války, pětina občanů je spokojena s činností vlády, jejich programem a lidmi tvořící vládu. Nejspíše se cítí svobodní, i když dochází k omezování svobody a hodně lidí se obává nahlas vyjadřovat to, co si skutečně myslí. Běží s vozem stejnou rychlostí. Jiná část populace běží s vozem stejnou rychlostí a tiše, jen pro sebe nadává. Část populace vyjadřuje svůj nesouhlas otevřeně. Jsou vláčeni za vozem proti své vůli a musí hájit svou svobodu před soudem.

Křesťanství podobně nabádalo k poslušnosti, neprotivení se vrchnosti, protože Bůh má rád všechny lidi, tedy i ty, kteří byli jím pověřeni vládnout. Ostatně ti, co trpěli na Zemi nejvíce, budou po zásluze odměněni v království nebeském. Bůh vás miluje, hlásali kněží, takže když vás pozemský pán utlačuje, ponižuje, když je k vám váš pozemský pán nespravedlivý, nezoufejte. Bůh vás miluje a vše vám ve své milosti a spravedlnosti vynahradí. Je vám dovoleno svobodně věřit v Pána a s touto svobodou si musíte vystačit. Takto náboženství, nejen křesťanské, sehrálo významnou úlohu při stabilizaci společnosti a sociálního smíru. A právě tato období stability umožnila rozvinout produkční síly do té míry, jaké je známe teď.

Dialektický pohled na ztotožňování svobody a otroctví

Skutečná dialektika říká, že otroctví není možné ztotožňovat se svobodou. Otroctví není svoboda a svoboda není otroctví. Jsou to dvě protikladné možnosti, jak člověk uplatňuje svou vůli a činí dle své volby. Při ztotožnění zaniká rozdíl mezi svobodou a otroctvím. Pak je úplně jedno, zda člověk má možnost volby. Otrok se nerozhoduje. Otrok poslouchá příkazy pána. Otrok se nevzpírá. Dobrovolné přijetí otroctví si nevynucuje používání donucovacích prostředků, i když jsou připraveny k okamžitému použití. Otrok, který si myslí, že je svobodný, je z pohledu zájmů pána ideální otrok. Mít otroky s přesvědčením o vlastní svobodě znamená mít stabilitu společnosti s rozdělením rolí pána a raba.

Mechanické chápání absolutního protikladu svobody a otroctví

Hodně lidí touží po absolutní svobodě, osvobozené od jakékoli povinnosti a odpovědnosti. Mechanické chápání svobody a otroctví tvrdí, že buď je člověk svobodný, nebo je otrokem někoho či něčeho. To vede k myšlence, že když není člověk absolutně zbaven omezení se rozhodovat, volit si, co chce a co nechce činit, je nesvobodný, je něčím otrokem.

Kdo měl doma syna nebo dceru v pubertálním věku, mě určitě pochopí. Mladí lidé v tomto věku si často myslí, že všechno vědí a mají svá práva. Požadují absolutní svobodu a mylně se domnívají, že jejich rodiče takovou svobodou disponují. Pokud ne, pak je u rodičů někde chyba. Někteří rodiče se pokouší svým dětem vysvětlit, že když chtějí mít svou svobodu, měli by se o sebe také postarat. Na to jim mladí lidé sebevědomě řeknou, že dle zákona jsou rodiče povinni se o ně starat do věku 26 let. Takže jim náleží absolutní svoboda a rodičům povinná otročina. Oni si mohou dělat, co uznají za vhodné, a rodiče se mají snažit plně uspokojit jejich potřeby a zajistit jim pohodlný život. Naštěstí si to nemyslí všichni.

Nikdo není absolutně svobodný. Všichni existujeme v podmínkách přírodních a sociálních zákonů, které musíme respektovat, ale můžeme je také využívat pro sebe. Pokud je chápeme, pokud jim rozumíme a pokud si neodpovědnou činností nezpůsobíme něco špatného. Svoboda je poznaná a pochopená nutnost. Znalost nám umožňují lépe vidět cíle, nezamýšlené důsledky a rizika. Čím lépe poznáme přírodní zákony a sociální zákonitosti, včetně jejich chtěných i nechtěných důsledků, tím se rozhodujeme svobodněji.

Z našeho pohledu na dialektický vztah svobody a otroctví vyplývá, že jak nemůže být absolutní svoboda bez povinností a odpovědnosti, tak nemůže být ani absolutní otroctví. Dělníci mají své potřeby, své zájmy a budou je dávat najevo.

Svobodu a otroctví není možné sjednocovat a postavit na stejnou úroveň. Rovněž není možné absolutně oddělit svobodu od otroctví. Dosaďme si za otroctví nemožnost rozhodovat o sobě, o své budoucnosti, povinnost poslouchat, povinnost podřídit se, nevyslovovat svůj názor.

Vezměme v úvahu, že i vlastní svobodné rozhodnutí obsahuje v sobě svůj protiklad, to je, že mě moje rozhodnutí zotročí. Pokud chci dostát tomuto rozhodnutí a dosáhnout cíl, který jsem si tímto rozhodnutím vytyčil, musím projevit vůli vydržet, přetrpět a překonat příkoří i strádání po dobu mé činnosti při plnění cíle. Jedině tak se můžu dočkat dosažení cíle, pro který jsem se předtím rozhodl. Můžu si zvolit malé cíle a můžu si zvolit velké cíle. Úměrně velikosti cíle, který jsem svobodně vybral, rostou i rizika a rostou i obtíže, roste moje nesvoboda, moje otroctví. Podnikatelé, OSVČ a odpovědní vedoucí pracovníci by mohli vyprávět, jak je dokáže někdy práce zotročit. Svoboda a otroctví existují tak, že první existuje skrze druhý protiklad a opačně, vzájemně se podmiňují, zprostředkovávají a reprodukují. V jeden moment je to svoboda mé volby a vzápětí nesmírná nesvoboda mé povinnosti i odpovědnosti, která vyplývá z mé volby a která mě zotročuje. Ale většina lidí, kteří mají právo se svobodně rozhodovat, vyberou si, co budou dělat a pro koho to budou dělat, i když je pak jejich rozhodnutí přiměje k otrocké odpovědnosti vůči zákazníkům a vůči kvalitě odvedené práce, tak tito lidé jsou se střídáním svobody a nesvobody spokojení.

Odborník z JZD Slušovice, Ing. Blahynka, říká, že na přípravě rozhodnutí se může podílet více lidí a dále se pak všichni musí podřídit jednomu vedoucímu, který nese odpovědnost nebo se musí podřídit rozhodnutí plánu a souboru kroků, které byly přijaty k dosažení cíle. Lidé, kteří se předtím mohli podílet na svobodném rozhodnutí, se najednou stávají podřízenými, kteří toto rozhodnutí musí plnit. Můžeme je nazvat otroky vlastního rozhodnutí. Vidíme, jak jeden z protikladů, tj. svobodná vůle kolektivu, je podmiňována existencí druhého protikladu, tj. podřízení se vlastnímu rozhodnutí a vedoucímu, který za splnění rozhodnutí odpovídá.

G. W. F. Hegel ve svém díle Fenomenologie ducha rozebírá vztah pána a raba. Zdá se, že pán by měl být absolutně svobodný a nezávislý na rabovi. A rab by měl být absolutně zotročený pánem. Pán rozkazuje a rab plní jeho příkazy. Ale mezi nimi existuje dialektický vztah, kdy pán může existovat jenom pokud má svého raba a rab existuje pouze pokud má svého pána. Jeden bez druhého nemohou existovat. Lidstvo zatím umí žít pouze v různých variantách systému, kde existuje vztah pána a raba, nadřízeného a podřízeného. Je otázkou, zdali jednou lidstvo najde způsob existence ve vztazích mimo vzorec pán a rab?

Vztah pána a raba má spoustu dalších souvislostí, ale o tom už filozofové napsali tisíce stran. Stojí za to se s nimi seznámit a začít se jinak dívat na věci kolem nás. Dialekticky. Pak nám možná dojde, jak moc můžeme být zotročeni, nebo osvobozeni.

Příště se podíváme na třetí hleslo Velkého bratra – nevědomost je síla.