O tři roky později byl tento patent nahrazen jiným, konkrétně císařským patentem č. 253/1852 ř. z., o spolcích, podle kterého byl ke vzniku spolku nezbytný úřední souhlas. Následně v době, kdy se císař vzdal podstatné části svých vladařských pravomocí, se objevuje také nová právní úprava sdružování v zákoně č. 134/1867 ř. z., platném v Čechách, která vydržela až do roku 1951.

V oblasti sportu se do historie zapsal nejvíc Sokol.  Na ustavující valné hromadě dne 16. února 1862 byla založena v Praze prvá česká jednota tělocvičná. Prvním starostou tohoto nového spolku se stal Jindřich Fügner, prvým vůdcem dr. Miroslav Tyrš, geniální tvůrce českého tělocviku. Roku 1862 bylo vedle „Sokola pražského“ založeno v Čechách a na Moravě dalších osm jednot sokolských. Koncem roku 1866 měl Sokol 21 jednot s 1953 členy a koncem roku 1871 to bylo již 181 jednot s 312 300 členy. Počet jednot i členů v Sokole sdružených dále narůstal a s tím vznikala i potřeba větší spolupráce.

Potřeba sdružení všeho Sokolstva v pevný, jednolitý, jednou myšlenkou ovládaný spolek na podporu a posilu, zdokonalení a povznesení, na obranu a ochranu zájmů našich vyskytla se již v prvých letech sokolského žití, hned, jakmile počet jednot sokolských vzrostl a práce na různých stranách zahájena. Plány ty, narazily však na nepřístupná skaliska přízně kruhů rozhodujících a stanovy spolku všechny sokolské jednoty v Rakousku spojujícího pravidelně vráceny nepotvrzeny z důvodů, o nichž nám netřeba mluvit. Stálé zákazy tyto obrátily zřetel Sokolstva na zakládání sdružení župních, která spojujíce jednoty jistých okresů v skupiny, stala se důležitým článkem naší organisace a setkala se v krátké době s úspěchy značnými. Župy tyto sdruženy jsou pak v Obce (Českou a Moravsko-Slezskou).

Vytrvalé snaze a práci naší podařilo se pak konečně seřaditi veškeré Sokolstvo pod jedním vedením, jímž je Svaz Českoslovanského Sokolstva. Tím dospěli jsme k uskutečnění toho, oč marně se již Dr. Miroslav Tyrš pokoušel (r. 1871 a 1884).“

Po obsazení Čech a Moravy německou armádou v roce 1939, bylo v tehdejších českých zemích spolkové právo výrazně omezeno. Po osvobození došlo k obnovení platnosti původních zákonů a zákon č. 134/1867 ř. z., o právu spolčovacím byl platný až do roku 1951, kdy byl nahrazen totalitním zákonem č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, který uložil spolkům, vyvíjet činnost v souladu se zájmy pracujícího lidu a který fakticky zlikvidoval spolkovou samosprávu. V oblasti sportu došlo ke sloučení jednotlivých samostatných organizací do dvou celostátních, tj. Svazu pro spolupráci s armádou a Československého svazu tělesné výchovy. Ke sjednocení došlo i v dalších oblastech společenského života pod společnou hlavičkou Národní fronty. Spolková činnost se začala řídit centrálně, odshora dolů, pěkně pod dohledem státu, a hlavně s uplatňováním vedoucí úlohy komunistické strany.

Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů umožnil rychlou obnovu demokratického spolkového života. Tato obnova však nebyla možná bez majetkového vypořádání.  Spolu s obnovou socialisticky sloučených spolků se proto především řešilo vracení původního majetku a také rozdělení majetku vzniklého za éry socialismu. Přístup státu nebyl k tomuto procesu pro jednotlivé organizace jednotný, a tak se zejména v důsledku tohoto přístupu vytvořily dva typy organizací. V prvním typu základní články (organizace) založily svaz a ten pak případně vstoupil do další střešní organizace. Příkladem jsou v oblasti sportu svazy fotbalu, hokeje, basketbalu, nebo atletiky. Druhým typem bylo založení centra, které řešilo se státem vracení majetku a toto centrum následně založilo v jednotlivých místech svoje pobočky, organizační složky. Příkladem je Sokol, Orel, Autoklub, ale také Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, a v jiných oblastech třeba Český svaz včelařů nebo Český rybářský svaz. U těchto organizací se tak de facto zachoval centrální způsob řízení zavedený za socialismu, včetně řízení prostřednictvím krajských nebo okresních výborů. Stanovy centra platí pro všechny články, centrum vše podstatné řídí a povoluje, centrum schvaluje, jak mohou základní organizace nakládat s majetkem, centrum má právo pobočný spolek založit, ale také zrušit.

Další významnou změnu do spolkového života nám přinesla současná právní úprava sdružování obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku. Občanský zákoník věnuje úpravě spolků více než čtyřnásobný počet ustanovení (88) nežli zákon o sdružování občanů (21). Značná pozornost je věnována procesu předcházejícímu vzniku spolků, tedy procesu jejich založení, jemuž se zákon č. 83/1990 Sb. nevěnoval. Spolek vzniká zápisem do veřejného rejstříku úplně stejně jako třeba akciová společnost, zatímco dřívější úprava vycházela z registračního principu, kdy správní orgán jen registroval jeho existenci. Zákon přinesl i další omezení vůči dřívější úpravě občanských sdružení a došlo tedy celkově de facto k omezení spolkové autonomie celou řadou vesměs kogentních pravidel.

Z pohledu demokracie sdružování uvnitř spolkové struktury zákon oproti předchozí úpravě nic nového nepřinesl a asi ani nemohl. Zůstávají zde stále dvě struktury, jedna tvořená odzdola nahoru a druhá odshora dolů. Nicméně oběma strukturám přinesl problémy, které postupně začínají být dosti zásadní. Autoři současného občanského zákoníku měli snahu vrátit se v oblasti spolkového sdružování k demokratickým principům obsaženým v zákoně č. 134/1867 ř. z., platného v Čechách, ale podle mého názoru se jim to moc dobře nepovedlo. Zákon zbytečně řeší to, co by měl nechat volné (například formality založení spolku) a naopak neřeší to, co by řešení vyžadovalo (například pobočné spolky). Občanský zákoník obsahující právní úpravu spolčování tu ale existuje a ačkoli je platný již pět let, stále není dostatečně vnímán a dodržován. Většina spolků se zatím raději řídí jakýmsi svým zvykovým právem. Dříve nebo později může mít ale nerespektování platného občanského zákoníku vážné důsledky.