Evropa je pevně rozhodnuta vybojovat na Ukrajině to konečné demokratické řešení. Nebo jím aspoň vytrvale vyhrožovat, když už na to momentálně perspektivně nemá. Jde o to zastrašit klíčového nepřítele, který není – jak v Davosu vlídně připomněl přítomné smetánce JD Vance – v Rusku nebo Číně, ale doma. To jim nakonec nemusel říkat. Všichni vědí, že skutečná demokracie je pěkné svinstvo, když lidi zvolí někoho jiného.

Mobilizační kalendář evropských demokratických bojovníků byl v uplynulém týdnu docela hustý. Miliardami na zbrojení a válku se postupně házelo v Berlíně, Paříži, Bruselu či Londýně. Teď už stačí, abychom si vyžoudili tyto imaginární (reálně neexistující) peníze od natěšeného finančního sektoru, a bude nás mít na další generace v hrsti. Dluh je nejlepší bič, jíst se chce každému.

A pod bičem vždycky vítězí ta správná pravda. Mít pravdu, vlastnit ji, to stojí peníze. Kdo je nemá, může soupeře spravedlivě kritizovat, aby řeč nestála.

Česko se přirozeně do spravedlivého boje také zapojilo. Jak, to nevíme. Pravda o hrozícím vítězství v příští válce s Ruskem nesměla být projednávána veřejně na plénu Poslanecké sněmovny, jak žádala opozice, a tak si o tom popovídali v nějakém uzavřeném kumbálu jen předsedové vládních stran. Občanům sdělili jen předpokládaný účet.

Kolik to bude dělat? Na číslu nezáleží, stejně půjdou na podzim od válu. Ledaže by … Ano, ledaže by demokracie zvítězila a byli tady věčně. A pak by na číslu taky nezáleželo.

Úvaha o věčnosti je namístě. Věčnost je to správné slovo. Když to vydržíme a v Americe se podaří nakoupit pár republikánských přeběhlíků a Trump padne nebo jinak špatně skončí, politika se vrátí k osvědčené orientaci: S Velkým bratrem na věčné časy, a nikam jinam!

Víme, co nechceme. Nechceme, aby nám do toho někdo autoritativně kecal. Například vlastní voliči v opravdových volbách. Naštěstí ve válce to s volbami nemusí být tak horké. Ostatně, s tou válkou taky ne, stačí, když burácí na nástěnkách, v televizi a z dalších nástrojů veřejného vlivu. Již pouhá hrozba takového osudového střetnutí jasně ukazuje, že kdo by chtěl pípnout proti vládě, chce nás ve skutečnosti všechny zabít! Na takové musí být přísnost.

Hezkou ozdobou boje za demokracii jako řemen a jejího souboje s vraždícím autoritativním režimem byla cesta českého prezidenta Petra Pavla s plnými kufry pomoci  do Kyjeva, kde se zrovna projednává zákon o obraně demokracie střelbou do demonstrantů bez varování a pronásledováním těch, kdo přežili, inteligentními drony. To může být při obraně této demokracie bez voleb mnohem účinnější než na frontě, kde stojíme proti ozbrojenému nepříteli.

Projevy obou prezidentů, Petra Pavla a Vladymyra Zelenského, jsem nečetl, věřím jejich autorům, že ze sebe vyždímali to nejlepší. Být tužkou vůdce lidu není žádná sranda. Zkuste si představit ten řev, když se zabouchnou dveře za lahodnými úsměvy před kamerami.

Ukrajinský příklad tu uvádím jen pro zajímavost, česká demokracie má jiné tradice. Nemluvě o tom, že nemáme ty drony.

U nás je to založeno na voličské mobilisaci, která nyní míří do zahraničí k Čechům všech barev. Cítím v tom převzetí principu LGBT+, kdy není důležité, co jsem, ale čím se cítím. Když se někdo cítí Čechem, je jedno, jestli jím opravdu je, třeba i v páté nebo vyšší generaci. Cítí s námi, ví, co nám udělá dobře. Proč by mělo někomu vadit, že nejvíc volících Čechů se nakonec najde někde v Beninu?

Nerad bych však ujel na spikleneckých teoriích. Mysleme raději na ty prachy, to má vždycky něco do sebe. Pokud jde o vývoj našeho volebního systému, většinový systém se prosadit nepodařilo, ale většině se stejně nevyhnete. Proto je důležité, že těch, kdo vydělají na zbrojení, je mnohem méně, než těch, kdo to musí zaplatit.

Tady se ovšem nesmíme splést. Nejedná se o počty hlav paseného stáda, jedná se o mocenské počty. Nemá, není zajímavý. Nahoře jsou ti, kdo se nepletou.

Vraťme se k úhelnému kameni české demokracie, kterým je Ukrajina. Zatím jsme bojovali za „plné vítězství“ nad agresorem, teď nám karet trochu ubylo, a tak se soustřeďujeme aspoň na to, jak „prosadit příměří“. Samozřejmě silou, když to nepůjde jinak. Slabinu bych viděl jen v tom, že pokud o příměří bojuje prohrávající strana, může se boj za mír zvrtnout v další prodlužování války.

To nemůžeme předem vědět, proto musíme zbrojit, to dá rozum. A musíme se zadlužovat, přestože i v tom jsme urazili pěkný kus cesty. Nevyhasly však poslední jiskérky státnické zodpovědnosti, která velí, že musíme proboha taky šetřit. Víc peněz na zbraně znamená míň peněz pro lidi. Byty, školy, zdravotnictví, doprava, služby v každé vesnici, seznam je bez konce. Nebojte se, nakonec i tohle všechno bude, milánkové! Ale až v míru! Teď je válka!

V takových podmínkách se musí uskromnit I ta demokracie. Když lidí žijí na doraz, když se  bojí ztráty jediného příjmu, protože se začnou topit v hypotéce, školném, účtech za elektriku, za teplo, u zubaře, jo, to se to lidem vládne! Nikdo nemá čas a energii na plané řeči někde v rohu, které stejně nic nezmění.

Kdyby se lidi měli líp, bylo by hůř. Kdyby lidi měli nějaké rezervy a trochu víc volného času, mohli by ho využít k soustavnějšímu zamyšlení, kdo a kam je vlastně vede. Řeči na tohle téma by už nepovažovali za tak zbytečné. Ti prevíti by se začali sdružovat. Organizovat.

Představte si tu hrozbu demokracii, kdyby strany neměly sto nebo dvě stě členů (pokud vůbec zvolí formu strany), ale stovky tisíc, jako třeba za Rakouska česká sociální demokracie. Kdyby zavedené straničky netvořili jen krotcí funkcionáři, kterým stranická oligarchie předem rozdělí vyhlédnuté státní cecíky, ale davy aktivistů zdivočelých představou svobody a rovnosti!!

Tak tudy, soudruzi, přátelé, bratři a sestry, kamarádi, prostě vy všichni, co spolu mluvíme, tudy ne!! To, za co bojujeme, je opravdová demokracie, demokracie jako řemen. A pro tu uděláme všechno, i kdyby to neměla přežít.