Když jsme přecházeli z reálného socialismu na tržní demokracii, měli jsme jednoduchou volbu - přebírali jsme systém, který byl svobodnější, tvořivější, otevřenější, demokratičtější a ještě navíc, jako bonus, jako by mimochodem, umožňoval prudké zbohatnutí a zvýšení životní úrovně.

Představme si na chvíli, že by daná volba byla složitější: budete žít ve svobodné zemi, moct si volit vlastní politiky, číst a psát, co se komu zachce, a cestovat kamkoli po světě. Ale sníží se životní úroveň a HDP dlouhodobě o kus klesne. Co bychom si vybrali?

Na řadu se tedy dostává otázka, co je primární. Svoboda, nebo bohatství? Jinými slovy, co kdyby, čistě hypoteticky, uměl reálný socialismus nebo komunismus dlouhodobě bohatnout o 5 % hrubého domácího produktu ročně? A co kdyby komunistické země byly, jakýmsi divným zázrakem, bohatší než země kapitalistické? Volili bychom i tak svobodu?

Pochopitelně, že volili, aspoň doufám, ač výsledky voleb minulého týdne naznačují smutný opak. Takto kladu otázku proto, abychom si uvědomili, co je pro nás důležité. Vždyť přeci svoboda je něco, co je úplně o celé úrovně výše než jakási ekonomická výhoda. To za svobodu své země jsou mnozí hrdinové ochotni položit život (kdežto kdo položí život za nárůst bohatství své země?). Proto přece též musí demokratický systém umět fungovat i bez růstu: růst je bonus, nikoli podmínka tržní demokracie.

Nevolit není protest

To, že volby dopadly tak, jak dopadly, je smutné. Na vině jsou i intelektuálové, nejen politici, protože jsme nebyli schopni přesvědčivě a dost nahlas vysvětlit, že k volbám se chodí a že se komunisti a extremisti zkrátka nevolí a že nepřítomnost u voleb není žádný truc-hlas, ale že za vás rozhodnou ti občané, kteří k volbám zrovna půjdou. Dotyčný politik si nízkou účast ve volbách totiž taky klidně může vysvětlit tak, že jsou asi všichni s ním náramně spokojení, když jim ani nestojí za to, jít se projít k urnám a hlas hodit někomu jinému. Kdo nejde k volbám, je spokojený s tím, jak to hoši dělají. Právě to mají vysvětlovat intelektuálové a vůbec lidé, kteří mluví do médií, nikoli politici. Beru to tak i jako osobní prohru, kterou jsem podcenil a nedokázal si takový výsledek představit.

Že není koho volit? Chápu. Existující strany mají máslo na hlavě a nové naděje se zdiskreditovaly. Nicméně je stále lepší volit než nechat rozhodnutí na jiných, kteří třeba bez uzardění volí rudé.

Jako by to nestačilo

Voleb teď budeme mít plno: prezidentské, parlamentní, snad tyto byly varováním, snad ne příliš drahým, že komunistická strana je reálnou hrozbou a její koaliční potenciál by měl i nadále zůstat nulový. Pokud už si lidé dokážou představit, že volí komunisty, politici by si nic takového představovat neměli. Co kdyby takhle vydali prohlášení, padni komu padni, že s komunisty do žádné tiché ani hlasité koalice nepůjdou? Jsou prostě názory, se kterými slušný člověk, pokud není v ohrožení života, nehazarduje.

A to, že se komunisté nezdiskreditovali? Jak víc by se ještě mohli zdiskreditovat po 40 letech krádeží, mučení, podvodů, lhaní a udržování nás v ruském vlivu? Dvacet let se snažíme vyslat jasný signál, že patříme do Evropy, do Evropské unie, a nikoli pod ruskou sféru vlivu nebo do jakési země nikoho?

Jak jsem psal před čtrnácti dny, každý týden se něco nekonečně překvapivého děje - být naše země seriál, divák by se dobře bavil. Miliony místo vína, odvolání ministra spravedlnosti na hodinu, prohibiční aféra, prezident pod umělohmotnou palbou... Kdyby příští týden přistáli uprostřed Václaváku ufoni, možná by to nikoho ani moc nepřekvapilo. Koneckonců, po tom všem...

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN