Už na počátku této války stála aktivita jedné mezinárodní organizace – Evropské unie, která ji chtěla mít ve své mocenské zóně. Chtěla posunout politickou hranici na východ. Jenomže se to vymklo z rukou.

Nastalé kataklyzma využili ukrajinští oligarchové, aby si pod záminkou boje proti separatistům začali porcovat zemi na svoje gubernie. Jeden z nich pak usedl do presidentské židle po Viktoru Janukovyčovi, který – ať si o něm myslíme cokoli – byl sesazen neústavně. Připomeňme si jen, jak k tomu vlastně došlo. Na náměstí zvaném Majdan kdosi zastřelil několik lidí – profesionálně, vojensky, cynicky. Hodilo se to na hlavu právě Janukovyčovi, ač nikdo nedokázal, že by v tom měl prsty: byl by totiž sám proti sobě. Teprve tato několikanásobná vražda vedla k jeho vyhnání. Dnes se o ní však nemluví. Nevyšetřuje se, kdo střílel a kdo k tomu dal pokyn. Mohl to stejně dobře být Arsenij Jaceňuk nebo někdo z jeho okruhu, protože tato vražda zdynamizovala vše další, na čem profitovali právě oni.

Ne náhodou se hned po oné vraždě rozjelo do Kyjeva mnoho potentátů – ministři, poslanci, senátoři z Evropy i Ameriky. A všichni jako jeden muž či žena odsoudili majdanské události, ale nikdo nepožadoval jejich objasnění. Bylo naprosto zřejmé, že to všechno je jen divadlo pro veřejné mínění. Čím silnější slova se používala, tím větší emoce měly být eskalovány. A povedlo se, i když asi jinak, než to tito „mírotvorci“ zamýšleli: to jejich vlastní činy v důsledku podnítily krymské referendum a válku v Donbasu.

Naší „mírotvorci“ se nyní sjeli pod jinou vlajkou – pod emblémy NATO – do Walesu. Oč tam půjde, řekl zřetelně už americký president Obama před pár dny v Estonsku: Amerika a její spojenci údajně budou bránit ohrožené země. S trochou nadsázky to připomíná prastarou, ale stále živou píseň Vladimíra Merty: „Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli“. Malování Putina jako čerta s kalašnikovem je dětinské. Kdyby Putin doopravdy chtěl obsadit Ukrajinu, udělal by to už dávno. Ale k čemu by mu byl čtyřicetimilionový pytel problémů, zločinnosti a chudoby?

Obama z nás dělá nechytré, řečeno velmi jemně. Má samozřejmě řadu rétorických následovníků. Příkladně Jiří Pehe prohlásil v České televizi, že „v Rusku je diktatura“. Zajímavá úvaha. Je nepochybné, že tím diktátorem je podle Peheho president Putin. S diktátory se však účtuje rázně. Takový Saddám Husajn nepochybně diktátorem byl – a Američané jej nechali pověsit před zraky celého světa. Má snad podle Peheho stejně dopadnout i Putin? Ptejme se na to všech pánů Pehe. Nuťme je k otevřeným odpovědím. Jen tak pochopíme, oč jim jde.

Jak se kdysi vkládalo do úst Václavu Klausovi, o peníze jde vždy až v první řadě. Tentokrát to mají být peníze americké. Přesněji řečeno peníze, které Amerika vyinkasuje za zbrojní dodávky. Obama přijel na summit do Walesu s tím, že by členské země NATO měly zvýšit svoje výdaje na zbrojení aspoň na magická 2% státního rozpočtu. Dokonce už jsme slyšeli i úvahu o tom, že země, která nedodrží toto procento, nemůže počítat – v případě svého ohrožení – s naplněním článku 5, tedy s vojenským angažmá celé aliance. Tak to vypadá, že, jak stojí psáno v Orwellově Farmě zvířat, „všechna zvířata jsou si rovna, avšak některá jsou si rovnější“. A za oceánem mají tu drzost říkat tomu demokracie.

Co můžeme – a měli bychom – dělat my, je klást naší politické reprezentaci jedinou, zato však pádnou otázku: z jakých kapes půjdou ty peníze? Peníze, které nás bude stát zavedení ekonomických sankcí vůči Rusku, i peníze, které budeme strkat do zbrojení jen proto, že si to výrobci válečných hraček přejí. O kolik přijde náš sociální systém, o kolik zdravotnictví, kultura atd. Jak to postihne všechny občany ve formě vyšších cen kdečeho (neboť obchodníci, zejména ti mezinárodní, se nastalé situace zcela jistě zmocní s kreativitou sobě vlastní, a prostě zdraží, co půjde). A hlavně jak se na tom celém budou podílet ti, kdo za nás rozhodují. Kdy přijdou ministři či poslanci, kteří stojí o sankce a nové zbrojní zakázky, s tím, že si kolektivně sníží svoje vlastní příjmy na úroveň průměrné mzdy, a rozdíl věnují na sanaci řečeného ekonomického propadu? A kdy přijdou církve s tím, že když se hraje o ty humanitární hodnoty, vrátí státu své miliardy, které si vylobbovaly na Miroslavu Kalouskovi a Petru Nečasovi?

A propos hodnoty… Evropská unie stojí podle svých preambulí na křesťansko-židovsko-helénských tradicích evropské historie. Přesto EU usiluje o to, aby do svých tenat vtáhla i státy jako je Albánie (z drtivé části muslimská), oživují se i úvahy o vstupu Turecka (rovněž muslimského). Znamená to, že se bude měnit preambule EU, nebo se uvedeným státům poskytne výjimka?

A nevadí někomu v Bruselu, že zatímco státy EU se následkem sankcí stahují z Ruska, Turecko na uvolněné trhy vstupuje ve velkém stylu? Nebo je to celé opět jen další divadlo pro zakrytí faktu, že se dělí svět, jako se dělil po všech válkách, a že nejde o nic jiného, než urvat větší díl? Ale do kdy? Do další války?

Na tyto otázky vám defilující mírotvorci z nadnárodních struktur neodpovědí.

Petr Žantovský