Učitelka, pokladní, pošťák, horník či třeba státní úředník jsou srozumění s tím, že z peněz vydělaných svojí každodenní prací odvádějí část na opravu silnic či nemocnic, na platy policistů, vojáků nebo na chod státních institucí (můžeme samozřejmě polemizovat, které jsou potřebné a které svoji práci odvádějí dobře).

Pak tu ale máme elitu bohatých, kteří nám v podstatě vzkazují, že oni na to přispívat nemusí. Jak odhaluje před několika dny zveřejněná Panama Papers.

Podobná investigativní odhalení realitu vždycky jen více obnaží. Panamská právní firma Mossack Fonseca je totiž jen jedna z řady firem, která napomáhá tomu, aby zdravotnictví, dopravu, kulturu nebo školství financovali zaměstnanci či živnostníci a někteří poctivější multimilionáři (snad mě nikdo nenapadne z protimluvu). Superbohatí si své zisky odloží do daňových rájů. To je ta morálně odsouzeníhodná stránka věci.

Díky slíbenému postupnému zveřejnění dokumentů se můžeme třeba i dozvědět, kolik se přes tzv. offshorové firmy vypralo "špinavých" peněz. A je velmi pravděpodobné, že jde o miliardy, které by byly příjemnou náplastí každého státního rozpočtu. Navíc by podle expertů mohly dokumenty poskytnout důkazy o daňových únicích, praní špinavých peněz, porušování sankcí, drogových obchodech a dalších zločinech. Odhalení se týká byznysmenů a politiků z celého světa, padají i hlavy. Rezignoval islandský premiér, odstoupil také předseda chilské odbočky mezinárodní organizace Transparency International, v některých zemích vznikají vyšetřovací komise. Do nemilé situace se dostal i britský premiér, když zpočátku lhal, že žádné podíly ve firmách v daňových rájích nemá. Brzy ale "kápl božskou" a přiznal, že akcie
měl a prodal.

Ve více než jedenácti milionech tajných dokumentů se prý objevuje 283 českých jmen a firem. Údajně jde často například o lidi z období privatizace (jaké překvapení) či solární barony. Investigativce tzv. Panama Týmu, studujících tyto složky, čekají nemalé tlaky ze strany těch, kteří se v nich objevují. Doufám jen, že celá záležitost neutichne jako třeba LuxLeaks, tedy dva roky starý skandál. V tomto případě vyšlo na povrch, že až 340 nadnárodních firem uzavřelo s Lucemburkem tajné dohody, aby mohly platit nižší daně. To způsobilo ztrátu miliard eur zemím, v nichž tyto podniky vytvářejí zisk. V Evropském parlamentu kvůli tomu vznikl vyšetřovací výbor. Od té doby o LuxLeaks moc neslyšíme.

Co nás ještě čeká, než s ohromnými daňovými úniky začnou vrcholní evropští politici opravdu něco dělat? Dočkáme se Kypr Papers nebo třeba BahamyLeaks?

Ve světle kauzy ztrácí svůj význam okřídlené rčení, že na světě jsou jisté jen dvě věci - smrt a daně. Multimilionáři a miliardáři žijí v přesvědčení, že pro ně platí jen ta první jistota. Ne, že bychom to nevěděli už dlouho, ale po tomhle odhalení si to může nepřipouštět jen zaslepený nebo ten, komu je očividná nespravedlnost, jíž systém umožňuje, ukradená.