Vládní návrh důchodové reformy také v Česku předpokládá, že bude vyvedena podstatná část zdrojů z průběžného důchodového systému do rukou finančních skupin, které nám slíbí, že v nejbližších třiceti letech tyto peníze nebývale zhodnotí. Dejme tomu, byť zkušenost varuje, že penzijní fondy ve světě v uplynulých pěti letech spíše drasticky prodělaly. Jenže co bude mezi tím? Peníze ze sociálního pojištění odtečou jinam, ale penze bude třeba vyplácet pořád.

Na Slovensku se proto stala podobná penzijní reforma individuálním největším zdrojem státního zadlužení. V Maďarsku se propojila s bankovní a měnovou krizí a hrozila potopit státní finance úplně. V Polsku zase byli zaskočeni důsledky kombinace nepromyšleného nastavení parametrů a naprosto nezodpovědného marketingu, který přilákal příliš mnoho lidí sliby nemožného. V pobaltských republikách pak penzijní krize doplnila celkovou hospodářskou katastrofu s dvoucifernými propady.

Tam všude to tedy zkusili a utekli od toho. Jsme na řadě? Další pán na holení?

U nás je situace o to přehlednější, že selhal už úvodní krok k celému manévru, kterým mělo být vytvoření finančního polštáře ze zvýšené DPH, která se má navíc napřesrok zvyšovat znovu. Kdo se v posledních měsících podíval do statistik ministerstva financí, kterými vykazuje měsíční plnění státního rozpočtu, viděl, že sazba DPH je podstatně vyšší, ale její výběr nevzrostl. Ceny však vzrostly. Z příjmů domácností dále ukusují také Kalouskovy škrty a s nimi spojený převod stále širšího okruhu veřejných služeb do placené privátní sféry. Lidé nemají peníze, a tak domácí poptávka klesá. Česká ekonomika je už téměř rok v recesi, déle než kterákoliv ze sousedních zemí. A když se podíváme na HDP v běžných cenách, zjistíme, že už pět let neroste, přesněji, je nižší než roku 2008. Zato státní zadlužení roste, dokonce rekordním tempem. Dávno by skončilo katastrofou, kdyby pravice před lety nepřevzala státní finance s jedním z nejnižších zadlužení v EU.
Když to shrneme, lidé na to nemají, aby teď významněji spořili, s výjimkou těch, kdo patří k horním dvaceti procentům na stupnici příjmů. Celý manévr většinu poškodí. Ani české státní finance na to nemají, aby volně přesouvaly další stamiliardy. A když se podíváme na příklad s DPH, sílí pocit, že to vláda ani neumí.

Další příklady najdeme i jinde. Všechny dosavadní reformy byly do značné míry jen předstírané. Jak dopadla elektronizace zdravotnictví, IZIP? Jak funguje elektronický centrální systém, na který jsou odkázány úřady práce? Jak se daří centrálnímu registru automobilů? Všechno to následuje příklad Opencard. Nyní se chystá „elektrická puma“ Nečasovy vlády, sjednocení výběru daní a pojistného, skutečná zbraň hromadného ničení, která znovu útočí na to, co u nás ještě doposud funguje. Další příležitost pro obrovské veřejné přihrávky kamarádům. V tomhle se má odehrát i penzijní reforma, kterou nyní Senát odmítl a Nečas bude znovu protlačovat Sněmovnou.

Říkáme jasně, že není možné dělat reformu pro další generace na základě momentální převahy jednoho nebo dvou nejrůznějších nezařaditelných poslaneckých hlasů. Tato reforma není založena na širším politickém konsensu, proto by se měla přinejmenším odložit a dát ještě příležitost hledání společného řešení. Pokud se tak nestane, nezbude příští politické reprezentaci jiná volba, než jakou jsme viděli u sousedů a bude zrušena.

Tady bych mohl skončit, ale v politice je vždycky důležité nabízet také alternativy, co dál. Proberme tedy i sadu možností.

V debatě o penzijním systému se vždycky uvádí jako hlavní argument rostoucí počet důchodců vzhledem k počtu pracovně aktivních, jako by se na tom spořením mohlo něco změnit. Už staří Řekové znali rozdíl mezi symbolickým bohatstvím a skutečným zajištěním životních potřeb, když bájný král Midas svým dotekem proměnil cokoliv ve zlato – i chléb, než umřel hladem. Koupit si lze jen to, co bylo vyrobeno, na tom žádná hesla propagátorů penzijních fondů nic nezmění. Velké zásoby peněz navíc, které pocházejí z minula a jsou rozpouštěny nikoliv do investic, ale do spotřeby, do toho mohou vnést leda inflaci.

Kdyby tedy někdo chtěl uvedený problém opravdu řešit, musí se věnovat zcela jiným veličinám.
Porodnost klesá, protože narůstají potíže se založením rodiny, je to drahé, ceny potřeb a služeb pro děti astronomicky narostly, ale státní příspěvky se snižují. Proto se mladé rodiny stále častěji sesouvají do ohrožené sociální skupiny, kde jsou spolu s nezaměstnanými a osamělými seniory. Rodičovská dovolená obsahuje riziko, že maminky po návratu nenajdou odpovídající místo - a když se takové místo objeví, nenajdou dětské zařízení, které by se o jejich ratolest postaralo. Podle doporučení EU, které bylo vydáno k českému národnímu programu reforem, je v Česku snad nejméně zařízení pro nejmladší děti v celé Unii. Tady je obrovský prostor pro pozitivní změny.

Také pořízení bytu je nad síly mladé rodiny, pokud by chtěla děti a zároveň platit hypotéku z jednoho příjmu. Proto jsou tak důležité novomanželské půjčky a startovací byty stavěné na neziskovém principu, které ČSSD prosazuje.

Zvýšení podílu aktivně pracujících lze dosáhnout také promyšlenějším zacházením s imigranty, nikoliv bezhlavým vydávání zelených karet, jak to zavedl Mirek Topolánek, kterým se rozvrací poměry na pracovním trhu. Lepší je dlouhodobý program, který imigranty začleňuje do společnosti. Ještě důležitější je však umožnit našim seniorům volnější přechod do důchodu s postupným snižováním pracovní aktivity. Odchod do důchodu nesmí být okamžitým propadem do chudoby, jak je to často dnes, ale postupným snižováním pracovní zátěže a přesunem na činnosti, které lépe odpovídají možnostem a zájmům začínajících seniorů.

Také příspěvky do penzijního systému lze zvýšit – Nečasova vláda je zvyšuje o dva procentní body, které musí účastníci „opt-outu“ přidat ze svého. Nevšímá si však nespravedlivého rozdělení plateb mezi zaměstnanci a OSVČ, na které také upozorňuje EU. Další úzké hrdlo je v zastropování sociálního pojištění. Systém byl v přebytku do doby, než jej začaly pravicové pseudoreformy připravovat o příjmy. Do schodků se tedy dostal nikoliv přirozeným vývojem, ale škodlivými změnami parametrů. Proto lze stejně snadno napravit parametrickými změnami opačného charakteru.

Budoucnost penzijního sytému je však spojena s obecnější otázkou, co seniory čeká na tři nebo čtyři desítky let. Je v tom skryta i základnější otázka, zda je štěstí lidstva spojeno jen s představou nekonečného růstu ekonomiky, který je pochopitelně odkázán na nekonečnou dostupnost přírodních zdrojů. Vzhledem k tomu, že stejné aspirace jako Češi začínají mít i Číňané, Indové, Brazilci a další příslušníci velkých národů, jejichž ekonomiky i surovinové nároky nyní prudce rostou, měli bychom směru uvažovat opatrněji.

Stačí porovnat vývoj cen energií, kovů, dřeva, ale třeba i potravin za několik posledních let, aby bylo jasné, že příští senioři budou mít úplně jiné starosti, než máme dnes. Měli bychom se vrátit k programům obnovy ekonomiky venkova, který je dnes ostudně ponechán na holičkách s mizejícími službami, dopravní obsluhou, bez pošty a stále častěji i bez školy. Měl by se zastavit úprk do měst, kde jsou lidi ve všem odkázáni na přetížené služby. Zastavme likvidaci šancí, kdy člověk žije se širší rodinou obklopen přírodou, která mu nabídne spoustu důležitých potřeb k životu bez ohledu na to, jaká je zrovna v Praze vláda. Je to velká výzva i pro progresivní krajské a místní samosprávy.

A ještě ryze praktickou poznámku nakonec: Test finanční krizí ukázal, že průběžné státní penzijní fondy, jaký máme i my a který teď chce Nečasova vláda rozvrátit, jsou velice odolné vůči výkyvům ekonomického cyklu ve formě finančních krizí. A protože jsou závislé i na míře zaměstnanosti, na počtech přispívajících, je tu další podnět pro vládu, aby se více zajímala o lidi bez práce a projevila mnohem větší aktivitu při hledání protikrizových opatření. Bohužel Nečasova vláda se zdá být v takovém zajetí svého penzijního snu, který zajistí finančním skupinám přísun dlouhodobých peněz, že používá současný schodek na penzijním účtu dokonce jako vítaný argument.