Stejnou cestou se pokouší jít dnes trojnásobná kandidátka do Evropského parlamentu Kateřina Konečná. Pochlubila se, že v čele její kandidátní listiny do této instituce nejsou „žádné přestárlé kádry, ale čtyřicátnice a čtyřicátníci“. Vůči členské základně je tento její výrok poněkud netaktní. Je přece všeobecně známo, že KSČM má spolu s KDU-ČSL nejstarší věkový průměr ze všech politických stran. Předsedkyně svým spolustraníkům, o jejichž hlasy usiluje, v podstatě sdělila, že jsou sice zoufale přestárlí, ale ona za ně kandidovat bude tak jako tak.

Zajímavější je druhá část sdělení. Paní předsedkyně soudí, že  „komunisté nyní působí navenek moderněji než Šmardova ČSSD, která do čela kandidátky postavila sedmašedesátiletého a notně okoralého Lubomíra Zaorálka“.  

Osobně Lubomíru Zaorálkovi ani trochu nezávidím. Kandidovat kamkoliv se Šmardou v zádech je obrovský handicap, je to handicap mnohem větší, než jaký pociťovala při volbě prezidentské bronzová Danuše Nerudová.

Co ale vlastně znamená modernizace podle Kateřiny Konečné? Podle ní spočívá modernizace v tom, že se strana s dlouhou historickou tradicí zřekne svého jména, za které se tak jaksi začíná stydět. Zvolí si název nový, který ještě nestačili její představitelé zdiskreditovat. Strana Michala Šmardy to provedla tak, že zcela bez skrupulí odhodila značku ČSSD a místo toho začala voliče lákat na neuvěřitelně originální název socdem. Strana Kateřiny Konečné to dělá tak, že značku KSČM schovala za název „Stačilo!“ Která z obou strategií je modernější? Nejsou náhodou obě dvě stejně prvoplánové, stejně primitivní a stejně pokrytecké?

Napsal jsem kdysi knížku o tom, jak se vyvíjel pojem modernizace a jak se proměňovaly teorie modernizace. Po druhé světové válce modernizace znamenala budovat společnost podle keynesiánského modelu. Důraz byl kladen na sociální stát a na sociální spravedlnost. Od přelomu 70. a 80. let 20. století modernizovat znamená naprostý opak: tvrdě redukovat sociální stát a zcela přestat mluvit o sociální spravedlnosti. Jak vidno, v současné době modernizace znamená zase něco jiného. Spočívá v ochotě přejmenovat se a namísto přestárlých kádrů vsadit na ty, kdo zatím ještě vypadají jakžtakž mladě. Nelze se zbavit domu, že jde o dost velký ústup od původních zásad levice.

Jsem o rok a půl starší než Lubomír Zaorálek. Možná se tedy ve mně ozývá jenom potrefená husa. Ale lepší husa potrefená než husa hloupá.