Můžeme uvažovat o několika důvodech, proč lidé k volbám nešli. Ten první vystihuje postoj, který poměrně často zazníval na besedách a debatách s občany: „Evropská unie mně osobně nijak nepomůže.“

Slýchával jsem ho od horníků, kteří mají strach o práci, od seniorů, kterým po zaplacení nájmu nezbydou už skoro žádné peníze na léky, od lidí, kteří mluvili o rozkradené republice a nepotrestaných darebácích.

Nezájem o evropskou politiku je docela pochopitelný ze strany těch, kteří ztratili důvěru, že jim v jejich problémech pomohou zastupitelé na místní, krajské či národní úrovni. Svou neúčastí ve volebních místnostech jen oplácejí nezájem, který více či méně oprávněně cítí u politiků ohledně svých vlastních problémů.

S postojem těchto lidí rezonuje výrok Václava Klause o tom, že volby do Evropského parlamentu nejsou důležité. Bohužel Klaus nikdy nepochopí, nakolik se právě jeho vládnutí podepsalo na následném znechucení lidí politikou.

Nezájem o jarní volby je ovšem zlověstný z perspektivy voleb podzimních. Vždyť volby do Bruselu měly sloužit jako barometr zájmu o souboj stran na domácím poli.

V loňských sněmovních volbách byl pokles přízně pro etablované strany nahrazen vlnou důvěry, jíž se dostalo dvěma novým protestním hnutím. O půl roku později už nedokázalo mobilizovat ani Okamurovo referendum, ani Babišovy koblihy.

Mnoho lidí domýšlí Klausovu filozofii do jejích důsledků. Nejen volby do Bruselu, vůbec žádné volby nejsou důležité.

Bylo by krátkozraké radovat se z toho, že protest proti ustaveným stranám už podruhé (první byly veverky) ztrácí dech ještě dřív, než dokázal politiku obrodit. Z beznaděje velkých skupin obyvatelstva a z jejich zklamání z politiky a politiků ještě nikdy nic dobrého nevyrostlo.

Jan Keller
(ČSSD,Právo)