Platit to začne roku 2020, pokud se pro to vysloví země s 55 procenty světových emisí skleníkových plynů. Z dohody se dá vystoupit. Posouvá nás tato dohoda někam, nebo jen říká, kde jsme?

Je zcela legitimní otázka, zda se svět změní, když zástupci 196 zemí po dvoutýdenním téměř nepřetržitém vyjednávání pařížské konference COP21, neboli 21. jednání 196 účastnických stran OSN o ochraně klimatu, vyjádřili souhlas s potřebou udržet zvýšení globální teploty pod hranicí 2 stupňů Celsia (ale raději jen o 1,5 stupně)?

http://abonnes.lemonde.fr/cop21/article/2015/12/12/cop21-les-points-cles-du-premier-accord-universel-sur-le-climat_4830606_4527432.html

Možná, trochu. Spíš je to dokladem toho, že změny světa už jsou tady. Jsou v plném proudu a nelze je zastavit. Taky peníze, které to strkají, začínají být silnější než peníze, které to brzdí.

Strach z klimatických změn přetrhl okovy, kterými nás svazovala stará energetika. Dokonce i války na Středním východě už nejsou, co bývaly, když ropa ztrácí budoucnost. Hurikány, sucha, miliony uprchlíků, to všechno přináší nové priority. Proto důležitější než samotná pařížská klimatická dohoda byly dva týdny, kdy se zástupci 196 zemí dokázali na tyto problémy koordinovaně soustředit a ujasnit si souvislosti. Co to kde dělá, co se dá změnit, kolik to může stát a kdo to zaplatí.

Peníze jsou až v první řadě, říkával jeden český pantáta a pletl si příčinu s následkem. Samozřejmě, že vytvořené lze ukrást a prodat, a co je doma, to se počítá. Peníze však nemyslí a netvoří. Mohou se jen shlukovat za těmi, kdo myslí a tvoří, a to je jen ten lepší případ. Velké peníze se vyskytují i v pařížské dohodě o financování klimatických cílů v chudých a rozvojových zemích. Mluví se o minimálně 100 miliardách dolarů ročně, které mají být poskytnuty veřejných i soukromých zdrojů.

Onen tandem veřejného a soukromého je důležitější než to, ze kterých zemí a kam to půjde. Klíčové to bude tam, kde veřejné investice převezmou nejvyšší riziko výzkumu, zatímco soukromé investice mají namnožit jeho výsledky. Veřejné zdroje totiž znamenají i otevřený přístup, a to je ta největší páka, protože výsledky jsou k dispozici všem.

Přelomová světová dohoda o ochraně klimatu je tedy na stole, ale bylo to do poslední chvíle napínavé. Přijetí textu zástupci 196 zemí v sobotu ráno znovu škobrtlo, když v něm nečekaně objevila změna jediného slova. Delegaci Spojených států překvapilo anglické slovo „shall“, které znamená, že účastník dohody něco závazně udělá. To by však od americké vlády vyžadovalo, aby dohodu předložila bojovně naladěnému Kongresu, kde by zcela určitě neprošla. Obejít se to dá návratem ke stejnému slovu v jiném gramatickém tvaru – „should“, s významem – měl by udělat, bude o to usilovat.

Tato změna změny však znovu vyžadovala souhlas všech ostatních. Nikaragujská delegace to pojala jako příležitost otevřít i další text, a tak se zdálo, že se vracíme znovu na začátek. Začaly se žhavit horké linky, až nakonec oheň uhasily osoby, na které se v Managui nejvíc dá – americký prezident Barack Obama a emeritní kubánský vůdce Fidel Castro.

Ústup od „shall“ k „should“ vypadá jako prohra, jako vítězství marnosti nad nadějí na společný postup všech obyvatel planety Země k vytvoření podmínek, které zachovají našemu kosmickému domovu jeho obyvatelnost. Ve skutečnosti to přesouvá odpovědnost za naplňování dohody na národní úroveň. Jednotlivé země přijmou to, čeho jsou schopny dosáhnout.

Je tu proto důležitá motivace. Roli cukru sehrává fond veřejných a soukromých prostředků na odchod od fosilních paliv a přizpůsobení klimatickým změnám, ve kterém má být od roku 2025 rok co rok k dispozici nejméně 100 miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že na některé země dopadají klimatické změny silněji, zejména na ty, které jsou teplejší a zároveň chudší, půjde také o to, aby se přibrzdil úprk klimatických běženců do příznivějších regionů.

To je ten bič. Ten bude motivovat bohatší země mírného pásma, aby se ty peníze vždycky našly. Ale nejen k tomu. Hlavně aby se co nejvíce zkrátilo období nebezpečného přechodu k režimu, kdy se dostanou do rovnováhy emise uhlíku, například spalováním nebo rozkladem organické hmoty, a jeho pohlcování fotosyntézou a dalšími přirozenými procesy. To nejde udělovat bez zalesňování a bez návratu vláhy na pole, která dnes připomínají poušť. Bez obnovy schopnosti lidí živit se ve své domovině.

Avšak ani bohaté země nejsou odkázány na to, že jim o drastických důsledcích klimatických změn bude někdo vyprávět. Británie je teď sužována kombinací lijavců, vražedných záplav a sněhového přívalu. Mají to být extrémní Vánoce. Začíná to být standard, budou prý „nejhorší za poslední dva roky“. Spojené království přitom reagovalo na klimatické změny dříve než jiní a jako první přijalo antifosilní zákon, který povede mimo jiné k uzavření všech uhelných elektráren do roku 2025. Zbývá jim tedy posledních deset let.

Uzavírají i hlubinné uhelné doly. Zdaleka už jich nejsou tři tisíce jako před válkou, kdy zaměstnávaly 1,2 milionu lidí. Když se pak v 80. letech zavíraly ty ztrátové, bylo tu už jen 169 dolů se 139 tisíci zaměstnanci. Po privatizaci z roku 1994 zůstalo 32 dolů se sedmi tisíci zaměstnanci. Na hledání nové hospodářské perspektivy někdejších důlních regionů plynuly velké peníze, jen z veřejných zdrojů asi dvě miliardy liber (tou dobou to mohlo být přes sto miliard korun). Přesto prý zůstává 43 procent bývalých důlních lokalit na spodních příčkách hospodářsky nejpostiženějších lokalit Británie.

Vidíme tu jasnou podobnost s Českou republikou. Slovíčka mezinárodních dohod mohou být různá, ale ekonomický tlak, který odsouvá fosilní obory do minulosti je neúprosný. Je třeba ocenit statečný krok české vlády, která se rozhodla, že nebude dál ustupovat finančním supům z OKD a NWR a místo toho přejde do ofenzivní fáze a místo brždění úpadku začne pomáhat nové hospodářské budoucnosti 13 tisíc ohrožených horníků i jejich regionu.

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1634069-mladek-v-okd-hrozi-velke-propusteni-v-krajnim-pripade-konkurz

Je to opačný přístup, než jaký byl volen v severních Čechách, kde dostalo přednost prolomení uhelných limitů. Argumentace ve prospěch obou přístupů byla stejná, ale teď pomohla neobratnost uhlobaronů, kterým se podařilo vládu urazit svými nestoudnými požadavky. A jako otravný optimista okamžitě vidím příležitost, že by se celý Severomoravský kraj, někdejší srdce těžkého průmyslu republiky, stal laboratoří přechodu do moderní ekonomiky postfosilní éry. Britský příklad ukazuje, že to není snadné, ale na druhou stranu britské chyby mohou být použity jako kapitálová injekce, pokud se z nich dokážeme poučit.

Klimatický problém je tedy především problémem sociálním. Lidé jsou ohroženi, to exponuje i chyby stávajícího uspořádání a ujasňují se cesty, jak problém odrazit a současně si polepšit. Potřebujeme proto nejen technologie, ale také zásadní sociální inovace.

Například české zemědělství je obrovským producentem skleníkových plynů a zdrojem vysušování krajiny v důsledku degradace půdy. Jak ukázal bezpočet příkladů na nedávném Biosummitu v Praze, kdyby zemědělci hospodařili organicky, budou dosahovat podobné úrody, a přitom mohou mít pozitivní vliv na klima a krajinu. Totéž mi potvrdili i výzkumníci z vídeňského BioForschung Austria.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/215562248420015-puda-na-zabiti

Ono „kdyby“ však zadrhává v jedné věci, která je mimo možnosti těch, kdo pracují na čtyřech pětinách českých polí. Jsou pouhými nájemci. Vidí jen do konce jedné sezóny. Majitel je může kdykoliv vyhodit. Přechod na organické zemědělství přitom trvá minimálně sedm let, než se začne trochu vyplácet. Takovou investici si proto nájemce nemůže dovolit. Sociální inovace, která by překlenula toto údolí smrti, proto nese název „předkupní právo“. Kdyby chtěl majitel pozemku odejít ze vztahu, měl by nejprve nabídnout půdu k odkupu tomu, kdo na ní pracuje.

S návrhem přešla Agrární komora a vysloužila si okamžitě osočení fosilních mozků, že se chce vrátit do 50. let. Na podobný odpor narážíme všude tam, kde vzniká snaha nahradit dosavadní drancování rozumnějším hospodařením. V cestě stojí přátelé starých pořádků z 90. let.

Další sociální inovace má charakter otevřeného intelektuálního vlastnictví znalostí a sdílení. Předávání technologií může usnadnit onen finanční závazek, že chudé a rozvojové země dostanou na klimatické cíle nejméně 100 miliard dolarů ročně. Tato etapa se teprve rozbíhá. Má však zároveň podobu ochrany před technologickým a informačním ovládnutím lidí, což je něco jiného, než když lidé ovládají technologie.

Tradiční už je odpor proti snaze zmocnit se maxima genetických informací ve prospěch nadnárodních korporací, například vnucováním patentovaných geneticky mutovaných osiv. Nemluvě o patentování lidského genomu. V létě se zase spojila skupina významných světových inovátorů, jako je Elon Musk, Steve Wozniak nebo fyzik Stephen Hawking a začala burcovat proti tvorbě bojových robotů vybavených umělou inteligencí. A nejen to, dali dohromady miliardu dolarů na otevřený výzkum umělé inteligence. Poznatky, které budou v otevřeném oběhu, už nelze tak snadno užít k ovládnutí společnosti.

http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/northamerica/usa/12047454/Elon-Musk-launches-1bn-fund-to-save-world-from-AI.html

Prožíváme období bouřlivých změn, a jsou to změny klimatu i myšlení. Někdo použije předponu „post“, která nás má oddělit od toho, čas mete do propadliště dějin. Jiní dávají přednost „pre“, hlásící nový začátek. Další tvrdí, že se jen uzavře slepá ulička, kdy jsme budovali civilizaci s urychlovačem fosilní energie.

Vyšší požadavky na ochranu klimatu nutně znamenají nižší spotřebu. Nebo jinou spotřebu, méně energeticky náročnou. Obyčejně se v této situaci připomíná, že na všech věcech, které jsou nezbytné pro život, jako je láska, rodina, vztahy s přáteli, okouzlení kvetoucí loukou nebo ranním zpěvem ptáků, nevisí žádná cenovka. Vracíme se k procitnutí, že to neznamená, že nemají cenu.

Zbyněk Fiala