Z Washingtonu přišla moc zajímavá zpráva, že EU nakoupí zvýšená množství sóji a kapalného plynu, aby dala prostor pro jednání, na jejichž konci si Evropa odevzdaně lehne na zádíčka a nechá USA, ať si s ní dělají cokoliv, třeba i dvakrát. Takhle úplně to tam nebylo, ale podle prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa po jednáních s předsedou Evropské komise Jean-Claude Junckerem ve Washingtonu je Evropa připravena jednat o snižování cel a dalších obchodních překážek, a zároveň nakoupit americkou sóju a zkapalněný zemní plyn za miliardy dolarů.

Kdo z evropských subjektů co konkrétně koupí a proč, to z toho neplyne. Výsledek Junckerových jednání je pozoruhodný i tím, že jel do Washingtonu prodávat, ale místo toho kupuje. Ke všemu se vrací na píchlé gumě, neboť na cestu byl dostrkán hlavně velkými společnostmi evropského automobilového průmyslu, které se nejvíc bojí transatlantické celní války, ale zrovna aut se dohodnuté úvahy o snižování cel zatím týkat nemají.

Pokud by však evropská auta skutečně potkala uvažovaná 20 či 25 procentní cla, nejvíc postiženými by byli Němci. Ti hájí – i s naší Škodovkou – pozici největších výrobců na světě, a kdyby to mělo být bez amerického trhu, znamená to zásadní rozkol. Uvedená cla mají být připravena do konce prázdnin.

Pohled do oficiálních čísel amerického staťáku (US Census Bureau) od začátku roku ukazuje obchodní přebytky Německa vůči USA ve výši přes 5 miliard dolarů měsíčně. To je hodně. Loni to vzrostlo na 50 miliard, při ročním obratu 100 miliard dolarů. Na každý dolar amerického vývozu do Německa už tedy počítejte dva dolary dovozu. Teď to tedy roste ještě rychleji, za celý rok by to mohlo být 60 miliard dolarů.

Divte se Trumpovi, že je rozčílený. Ale co s tím? Cla zkouší pod visačkou „národní bezpečnosti“, dokud mu to Kongres nebo WTO nezatrhnou. WTO se drží zpátky, Trump by mohl pro začátek přestat platit na její provoz a pohrozit úplným vystoupením. Nemluvě o tom, že ti nejsilnější se pravidly neřídí, ale určují je. Samozřejmě, že USA nesmí prošvihnout okamžik, kdy už nejsilnější nejsou a mohlo by se jim to vrátit. Jsou tedy USA stále ještě nejsilnější? Zdálo by se, že po Junckerově návštěvě ještě ano, když mu dokázaly odmítnout, co chtěl, a navrch ještě něco vnutit.

Němci však co nejrozhodněji upozorňují na to, že s nábožným spoléháním na transatlantickou vazbu je konec. Plyn jim to ukazuje nejnázorněji. Pokud se připojí k nákupům amerického kapalného plynu za podstatně vyšší cenu, dobrovolně sníží svoji konkurenceschopnost. Proč by to ale dělali? Z důvodů národní bezpečnosti? Kvůli té přece stavějí Nordstream II. Bližší partner je v zásadě levnější a bezpečnější, a je nesmysl potit krev na tom, aby to bylo naopak.

Jak levné to bude, to je samozřejmě otázka. Pokud Američané přesto zvýší odbyt svého kapalného plynu, je možné, že světová cena vzroste, aby se přizpůsobila průměru, za který je plyn nakupován. To by se Putinovi líbilo, ostatně v Helsinkách Trumpovi řekl, má zájem na spolupráci pro zvýšení ceny plynu. Ale stejně dobře si lze představit další kolo cenové války. Není úplně nemyslitelné, Rusko je teď péčí Západu na cenovou válku lépe připraveno. Pomohlo si díky sankcím, které je přinutily diverzifikovat příjmy a obejít se bez mnoha dovozů.

Sankce Rusku poskytly odtučňovací a otužovací kůru, za jakou by normální člověk v lázních draze platil. Poskytly taky ochranu proti pravidlům mezinárodního obchodu. Je to jednoduché – když se někdo jednostranně rozhodne omezit vývozy do vaší země, nemusíte svůj průmysl chránit cly a dalšími triky, u kterých by se později ukázalo, že jsou zakázané nebo nepřijatelné. Sankce vám rovnou řeknou, na čem jste, a dlouhodobé sankce jsou ještě lepší, protože lze podle nich plánovat a vytvářet strategie.

Řekněme, že Němci se budou znovu držet zpátky a krotká EU na americký plyn kývne. Ale je tu ještě ten Kongres. V listopadu máme volby, jejichž výsledek není snadné odhadnut. Z hlediska vnitřního ekonomického vývoje si Trump zatím pomohl, snížení daní povzbudilo konjunkturu. Ale obchodní války, které mají ekonomiku chránit před zahraniční konkurencí, mu sáhly na citlivý nerv. Čína odpověděla cly na sóju a míří tak na farmářské státy USA, kde je podstatná část Trumpova elektorátu.

Trump slibuje zemědělské dotace, ale to nemusí projít, a když to projde, nemusí to stačit. Juncker proto Trumpovi pomůže a zkusí prosadit zvýšení nákupu sóji v Evropě. Do amerických voleb v mezidobí se samozřejmě míchat nebudeme, ale do sóji, která o nich může rozhodnout, jistěže ano.

Nedivme se Junckerovi, že při jednání tak hauzíruje se závazky EU, ale je zvyklý na prostředí, kde politika může opravdu hodně. Nenaučil se to v Bruselu, ale doma. Před zvolením do čela Evropské komise byl 18 let premiérem státu velikosti okresu, kde není těžké mít všechno pod kontrolou. Přitom zneužíval faktu, že v EU je suverenita státu částečně sdílená, kde musíte poslouchat, a částečně zachovaná na národní úrovni, kde to máte takříkajíc v paži. EU není federace či konfederace, je to prostě unikátní hybrid, státy jsou napůl federalizované a napůl nahé, v rukou národních vlád. A Lucembursko dokonale využilo šedý prostor mezi unijními povinnostmi a národními právy.

Juncker v roli premiéra se dokázal dohodnout s největšími světovými společnostmi, že budou mít evropské sídlo v jeho zemi a dostanou za to daňovou sazbu blízkou nule. Někomu by se zdálo, že nula nenásobí, ale z malých kapek se skládají i ty největší řeky, a tak Juncker tímto soustředěním drobného deště na trpasličí Lucembursko opatřil zemi královský vývar. Ten byl pořízen na úkor unijních partnerů v EU, kteří od zmíněných obřích společností nedostali nic. Dvojí zdanění se netrpí a trpasličí lucemburský příspěvek do společného rozpočtu není dostatečnou náhradou politiky typu „ožebrač svého souseda“.

Teď Juncker jen obrátil brýle. Najednou vidí celou EU zmenšeně a nabízí Trumpovi, ať si ji odrbe.

Česko to může klidně tolerovat, my už jsme si od Lucemburska vybrali, co jsme mohli, dalo nám přece Karla IV., Otce vlasti. Lucembursko nám slouží také jako zdroj poučení, jak daleko lze zajít v podpoře finančního průmyslu, neboť je světovým centrem investičních fondů. V bližší minulosti, za druhé vlny vlád ODS, se někteří finančníci usídlení v Česku opájeli blouzněním, že využijí naší daleko hlubší zkušenosti z okrádání investorů a přenesou toto centrum do Prahy. Příslušné zákony, kterými se měly vytrhat zuby dozorovým orgánům, už byly na cestě, ale skončily s kabelkami Jany Nagyové. Už se to prostě nestihlo.

Takové je tedy pozadí nabídek EU tlumočených Junckerem ve Washingtonu. On si myslí, že vliv má a že to prosadí. Cílem má být znovu nějaké jednání o obchodní dohodě, když i sám Trump, nejen pobouření evropští občané, odmítl předchozí smlouvu TTIP (my jako „příliš drahý vttip“). Naštěstí je v tom ještě ta sója, břidlicový plyn a kongresové volby. Někdo musí vypsat objednávky, někdo hlasovat. Není to jen na jednom strýci a několika panácích.