Její diletantské nápady spolehlivě ničí trosky toho, co zbylo k obraně země a chystají se ochromit její budoucnost, jak materiálově a lidsky, tak finančně. Vlastní území ať nám ochrání jiní, hlavně jim neříkejme okupanti. My se mezitím připravíme na útočnou válku.

Česká vláda má hodně narychlo rozhodnout o nákupu stíhaček pro českou armádu. Dělá to – jak jinak - o prázdninách, kdy vedro a dovolené ulamují hrot občanské pozornosti, Ministryně obrany Jana Černochová z historicky nejúspěšnější české strany ODS (která zákonitě vede vládu se čtyřmi skřítky) chce nejmodernější americké F-35 s občansky odhadovanou cenou dvě miliardy korun za kus. Rozdíl proti stávajícím gripenům, které máme pronajaty a můžeme případně převzít zadarmo, je hlavně ten, že mohou nést jaderné zbraně.

K čemu potřebuje Česká republika jaderné zbraně? Zapomněli jsme na úlevný pocit, když sovětské jaderné hlavice zmizely ze skladišť v brdských lesích? Byla se tam paní ministryně někdy podívat? Občanští aktivisté ze Železné opony vybudovali v Mošnově krásné Atom Muzeum Brdy s názornou přehlídkou historie i skutečných důsledků použití jaderných zbraní, jakož i jaderných zkoušek všeho druhu. To nejhorší, od čeho se nakonec upustilo, by nejspíš Zeměkouli roztrhlo vejpůl.

Na koho chceme udeřit? Kolik desítek miliard (spodní odhad) chceme vynaložit na to, aby měl někdo důvod udeřit jadernými zbraněmi na nás?

Argumentace příslušností k NATO je směšná. NATO je mírová organizace, stačí se začíst do Atlantické smlouvy. Vysloveně se zavazuje k mírovému řešení konfliktů a důslednému dodržování Charty OSN, která vznikla ze zkušenosti zničující druhé světové války. NATO není prodejna amerických zbraní ochočeným zákazníkům. NATO není servisní organizace pro hegemonistické ovládání planety. Aspoň to není to NATO, do kterého jsme naivně vstupovali, aby nás týden nato vtáhlo do spoluúčasti na humanitárním bombardování Bělehradu.

Sledujeme teď válku na Ukrajině, která probíhá stejně vítězně jako ta za účasti našich expedičních jednotek v Afghánistánu. Poskytujeme Ukrajincům zbraně, které ze zkušenosti znají, takže jsme jim poslali tanky, děla a houfnice konstrukčního typu někdejší Varšavské smlouvy nebo přímo sovětského původu, a Rusové jim to pak svojí dělostřeleckou převahou trpělivě ničí. Stále častější jsou zprávy, že už nebude z čeho dávat. Linie fronty se posouvá na západ.

Rozkaz ukrajinského prezidenta Zelenského k jižní ofenzívě už dokáže povzbudit jen západní dárce, a zdá se, že už ani ty ne. Ukrajinští mladí muži jsou vybíjeni při ústupu ze zničených měst. Na začátku byl falešný slib, že Ukrajinu vezmeme do NATO. Na konci už možná žádná Ukrajina nebude. Stačilo nenabízet falešné sliby, a Ukrajina, nám nesmírně blízká země - její západ byl přece součástí naší první republiky - by byla. Nebyla by válka.

Česko je zatím ohroženo jen nepřímo, přijde o dodávky ruského plynu, a protože je na něm nejvíce závislé ze všech evropských zemí a zároveň nejméně pokročilo v budování nové energetiky obnovitelných zdrojů, odneseme to nejhůř. Ohrožuje nás tektonický konflikt, kdy americká hegemonie narazila na své meze, protože už jí čelí srovnatelná nejen vojenská, ale i ekonomická síla těch, kdo se chtějí z nadvlády USA vymanit. Sovětský svaz možná možná byl benzínovovou pumpou s jadernou výzbrojí, avšak dnešní Rusko už dávno není tím izolovaným protivníkem, který směl jen skřípat zuby nad bezmocnými ústupky. Pohled na dlouhodobě rekordně negativní obchodní bilanci USA ukazuje, že poměr sil ve světě se zásadně změnil. Co chceme získat, když se tak snažíme vlísat do jejich přízně?

Dívejme se na svět realisticky. Sami Američané nevědí, co s nimi bude. Podobnými zákulisními triky, které pomáhají v Česku k moci trpaslíkům, se podařilo prosadit volbu prezidenta na konci životních sil. Býval to politický virtuóz, ale už není. Kongres se mu vysmívá, všechno vyjednávání konči na hlasech, které prostě nemá. Nekontroluje ani vlastní okolí, kde to vzali do rukou nejtvrdší neocons, jací tam byli naposled za mladšího Bushe (mylně považovaného za nejhoršího prezidenta v dějinách USA).

Co se stane, až Republikáni na podzim ovládnou Sněmovnu reprezentantů i Senát? Ale kdo se v nich má vyznat? Bývalý prezident Donald Trump říká, že by do války s Ruskem nešel. Zrovna on se však nevyhýbal krajnostem, v Kongresu teď běží vyšetřování loňského občanského útoku na Kapitol ze 6. ledna, které už je částí poslanců vydáváno za pokus o státní převrat. Část Republikánů se mezitím vymkla Trumpově dominanci ve straně, jak ukazují v probíhajících primárkách úspěchy jejich nominantů proti těm Trumpovým. Co Republikáni udělají s válkou? Řada z nich vyčítala Bidenovi nedostatek tvrdosti. Vsadíte si na výsledek? A vsadíte na to život a budoucnost vlasti?

Černochová se z nějakého důvodu žene do amerických stíhaček a má za to, že má větší šanci, dokud tam Biden má aspoň formální vliv. Její nápad to určitě není, ale ochotně vyhoví za červený puntík v notýsku, podle kterého chce být jednou hodnocena. Trump chtěl NATO rozpustit, protože členové málo platí. Představoval si obranu jako kontrakt, kdy dostanete jen to, na co máte. Iluze, že NATO je pojišťovna členských zemí proti vnějšímu ohrožení, dávno padla, věnuje se jen útočným operacím. Proto potřebujeme útočné stíhačky.

Kdy na ně navěsíme jaderné zbraně? Ty zatím v kontraktu nejsou, ale evidentně představují důvod, proč chceme jedny stíhačky, a nechceme jiné. Cenu F-35 zatím nelze určit, opatrně nás varoval americký partner, závisí to na tom, co všechno by k tomu patřilo. Vedle toho potřebujeme taky nová letiště, základny, několikaletý výcvik pilotů a další obsluhy, nové servisní zázemí.

Ale na ceně nezáleží, až to do nás někdo našije, stejně nebude mít kdo platit. Když někde budujete jaderný potenciál, stáváte se pochopitelně jaderným cílem. V míru jste jen cílem jaderného plánování, ale ve válce se do vás budou pokoušet trefit doopravdy. Veselé představy, že si to rozdají  taktické jaderné zbraně někde daleko s nějakými zoufalci bez pomoci, se hodí jen pro plamenné řeči v parlamentu. Válka na Ukrajině spustila nové rozdělení světa, ve kterém je Západ tím menším.

Než se naši piloti přeškolí, letiště přestaví, letadla vznesou, uplyne řada let. V tomto mezidobí pocítíme, že jsme se zbavili také našich modernizovaných tanků, nejlepších vrtulníků a množství munice. Měníme to to za starší německé typy, ale v budoucnu je draho vyměníme i za ty moderní, ovšemže útočné, na které se ovšem také musíme přeškolit, přebudovat, převybavit. To taky nebude hned. Má vůbec ministryně obrany Jana Černochová představu, jakou stopu po sobě zanechává? Schopnost Česka bránit vlastní území v případě napadení ani předtím nebyla nijak slavná, ale teď už se fakticky vydáváme nepříteli na milost a nemilost. Kdo nás ochrání, když rozdáme a zahodíme všechno, co máme? Má zas přijít nějaký velký bratr?

A jak dlouho tu vydrží česká vláda, která se tohle všechno chystá vyjednat? Rozpočet na letošní rok chce předložit taky uprostřed prázdnin. Pokud budou výdaje na obranu plánovány na 2 procenta HDP, znamená to, že ze státního rozpočtu, který odpovídá asi dvěma pětinám HDP, vykousnou hned pět procent. A možná i víc. Pevný kontrakt dostane charakter mandatorního výdaje a zbrojní kontraktům z nějakého důvodu vždy vzroste původně schválená cena.

Zvyšování podílu zbrojních výdajů na HDP může přijít ještě mnohem rychleji. Výdaje nemusí stoupat, stačí když HDP půjde dolů. K tomu se taky chystá. Pomalé přizpůsobování Česka zásadním změnám ve světě, od klimatu přes auta až po digitalizaci, bude dále přibrzděno chybějícími investicemi, když peníze půjdou do útočných vojenských arzenálů místo do technologického dohánění ekonomiky.

Někdejší americké plány na vybudování radaru v Brdech kdysi v Česku vydupaly ze země nesmírně silné mírové hnutí. Slavný dokument Víta Klusáka a Filipa Remundy Český mír z roku 2010 má třaskavý leč věcně správný podtitulek: Jak starosta Trokavce porazil strašlivého Bushe. Nejsme bezmocní. Občané mají sílu.

Oporou nám může být samotná příslušnost k NATO, pokud budeme vládu nutit, aby dodržovala to, k čemu se vstupem do tohoto obranného sdružení států (nejde o organizaci s vlastní subjektivitou!) zavázala. V podobné situaci jsme ostatně byli už po podpisu Husákova vedení pod Závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, který nám měl teoreticky zajišťovat svobodu projevu a svobodné volby. Museli jsme tu věrolomnou vládu svrhnout, abychom toho dosáhli. Braňme i dnes naše občanská práva. Pokud vláda nechce dodržovat závazky České republiky, ať padne.

Nebo si chceme počkat, co se nám ještě může stát horšího? Kdybychom se měli držet moudrosti starého vtipu, pesimisté říkají, že horší už to být nemůže, ale optimisté, že ano, je tam ještě spousta možností…

Vtipy stranou. Česko potřebuje budoucnost pro občany, ne pro pár politických pletichářů.