Prohlédla jsem si poloautomatizovanou výrobu a viděla tvorbu stavebnicového domu na zakázku pro konkrétního zákazníka. Když jsem se ptala na největší starosti, dověděla jsem se stejnou informaci, jakou dostávám ve všech provozech, které navštívím – chybějí šikovní řemeslníci ochotní a schopní pracovat.

V jiném místě mého senátního obvodu, v Oselcích nedaleko Nepomuka, je učiliště, které nabízí obory automechanik, kovář, truhlář a opravář zemědělských strojů. V krásném prostředí oselského zámku najdou zájemci i internát, ve kterém mohou učni a studenti přes týden bydlet. Do každého oboru přijímají uchazeče obojího pohlaví, ale kupodivu zájemců o studium není mnoho, ačkoliv výrobky, které lze vidět na každoročních Dnech otevřených dveří, jsou úchvatné. Když jsem si prohlížela starobylé židle, moderní stoly s modrou pryskyřicí, výtvory uměleckých kovářů nebo intarzované šperkovnice, které studenti vyrábějí, představila jsem si pracovní nadšení i uspokojení obdarovaného nebo zákazníka, který si tak krásnými věcmi ozdobí domov.

Čímž se dostávám k otázce položené v nadpisu – totiž co je úkolem dnešního školství. Podle školského zákona  je vzdělávání veřejnou službou a cílem vzdělávání je rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života, získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání, pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost, pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti, utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku a získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví. Tolik slov a definic o něčem, co lze parafrázovat asi takto: cílem školství je odpovědný občan schopný a ochotný se postarat nejen o sebe, ale i o své blízké.

Otázka zní, jak toho dosáhnout. Pomiňme teď fráze o evropské integraci a zásadách trvale udržitelného rozvoje. První sousloví je vysoce diskutabilní a obsah druhého velmi nejasný. Byla starověká egyptská civilizace udržitelná? Stačí pro udržitelnost, že existuje tisíce let? Anebo nebyla udržitelná dost, protože zanikla? Udržitelný je podle mě jen život sám, ale pak by škola musela vést děti k zakládání rodin. Což o to, podle mě by to byl dobrý projekt, ale proneste tuhle větu jako návrh někde na veřejnosti, a hned vás budou vracet do středověku anebo rovnou upalovat jako tmáře a zpátečníka. Kam jsme se to tedy dostali s udržitelností? Udržitelnost v dnešní podobě Green Dealu způsobuje zanikání průmyslových odvětví, firem a společností. Takže udržitelný je tedy zánik? To jsou ty paradoxy, o nichž už se konečně začíná nahlas mluvit.

Ale zpět k úkolu našeho školství. Učňovské obory mají nouzi o zájemce a napříč republikou se potýkají s podobným nezájmem jako mé oblíbené učiliště v Oselcích. Naopak ze všech stran všemožně podporujeme zájemce o prapodivně znějící vysokoškolské obory, jejichž absolventi pak ale o práci nezavadí. Stačí se podívat na nabídky pracovních agentur, a hned je vidět, že už dávno nejsou nejvyhledávanějšími obory právo nebo pedagogika, natož filozofie nebo psychologie, ale nejžádanější jsou šikovní řemeslníci, instalatéři, svářeči, elektrikáři. 

Ukazuje se, že dvacet let meldování o tom, že každý mladý musí mít vysokou školu, nese své, bohužel červivé a shnilé ovoce. Vysokoškoláky bychom mohli vydláždit republiku, ale hodinoví manželé se vyvažují zlatem a na jejich služby se čeká měsíce. Tak dlouho jsme naše děti přesvědčovali, aby si vybraly obory podle svého, až si bez obav volí politologické a filozofické obory či nejjednodušší formy studia, s nimiž se ovšem v praktickém životě neuplatní. Možná by stálo zato být nohama více na zemi, Možná by rodiče měli vybízet své děti, aby si vybraly cokoliv praktického, po čem vždy byla, je a bude poptávka největší.

Jak tak navštěvuji už rok nejrůznější firmy a provozovny, ptám se, jak ta která továrna řeší nedostatek pracovníků. A slyším následující odpovědi: některé firmy mají vlastní učební obory, jiné spolupracují s učilišti a se středními školami. Většina podniků je připravena zájemce o práci zaučit, vychovat, vypěstovat si pro své potřeby. Líbí se mi, jak nedostatek pracovních sil řeší DSH Haus v Žákově, o nichž jsem se zmínila na začátku: odbornému učilišti nakoupí dřevěné stavebnice, na kterých se žáci a studenti učí šikovnosti a zručnosti, a ještě si pak domů odnesou hotový užitečný, praktický nebo krásný výrobek. Učí studenty nejen pracovat, ale i k práci motivovat.

Motivace, ochota a chuť pracovat jsou v dnešní době nejpotřebnější. Kdekdo se totiž uchází o práci, ale ve skutečnosti chce jen sedět někde v teple, mít hodně volna, hodně peněz a příliš se nenadřít. V každé firmě slýchám, jak přijde nezaměstnaný na podpoře žádat o práci, ale když zjistí, že je třeba skutečně pracovat celých osm hodin, druhé pondělí už do práce nenastoupí.

K tomu by mělo sloužit vzdělávání. Ale vraťte se k citaci školského zákona a ukažte mi, kde je v tom výčtu vzdělávacích cílů pracovitost, motivace, zájem a nasazení. 

A pracovitost a motivace, píle a výdrž je to, oč v každé civilizaci běží. Bez nich nebude společnost udržitelná, ani kdyby se biflovala odstavce o genderu, udržitelnosti, přednostech migrace a ochraně životního prostředí.
Možná vás napadne, že vše potřebné by se ty děti, žáci, studenti a učni měli naučit už v rodině. Ale o tom napíšu někdy příště. Co je úkolem, rodiny a jak se jí to v dnešní době daří.