Dozvídáme se, že žijeme v šílené době, kdy se děravé dno naší společnosti kvapem plní hektolitry nenávisti, pocity křivdy a zneuznání a stahuje ji celou pod hladinu. Oblíbeným se stalo rčení, že prý tančíme na potápějícím se Titanicu. Avšak místo pokusů o pojmenování příčin a o léčení nemocné společnosti je nám sugerováno, že si na tento stav máme prostě zvyknout. Máme se naučit žít v každodenním strachu a na nic se neptat.

V poslední době slýcháme často o útoku nezvykle agresivních jedinců. Také však čteme, o zvyšujících se počtech sebevražd. Lidé neútočí jen proti druhým, ale násilí páchají ve stále větší míře i na sobě samých. Na Václavském náměstí se zapálilo za posledních deset let již několik novodobých Palachů. Proč někdo volí tak krutou smrt?

Komunista Jan Palach ji zvolil proto, aby v zoufalství vyburcoval český národ z letargie. Ten, kdo se upaluje, chce v každém případě demonstrovat své zoufalství. Ať už tento čin koná mysl šílená či zdravá a plně vědomá, jde o žalující výkřik člověka, který už nemůže déle snášet tíhu života, který žije. Je to vzkaz společnosti: Dívejte se!!!

Jaké pozadí má děsivá masová vražda v Uherském Brodě? Psychiatři mluví o tom, že Zdeněk Kovář zřejmě neunesl poslední roky svého života a svým činem chtěl prožité křivdy vrátit jako demonstrativní zfackování společnosti, která se k němu otočila zády.

Média uveřejnila detailní životopis uherskobrodského vraha. V minulosti spořádaný, spolehlivý, pracovitý, bezkonfliktní občan, žijící se svou rodinou v řadovém domku, který si sám postavil. Schopný elektrikář, hrdý na svou profesi a svůj kumšt. Člověk se sociální prestiží, uznávaný svým okolím. Nikdy se příliš nestaral o společenské zábavy. Prostě jen žil svůj život.

Zlom přišel v devadesátých letech. Nová doba přinesla nejistotu a „obyčejný zaměstnanec“ se náhle stal pouhou vyměnitelnou položkou. Zdeněk Kovář, údajně antikomunista, nicméně uvítal změnu režimu a snažil se prý i v něm uspět. Podle některých jeho bývalých kolegů z práce se snad snažil obchodovat s akciemi. Nemůžeme tedy říct, že by šlo o člověka, který „čekal s nataženou dlaní“.

Jako člověk hrdý na své schopnosti odmítal podřadně práce. Snad proto přišel o zaměstnání a nemohl nalézt takové, které by odpovídalo jeho kvalifikaci. O práci přišla i jeho žena a začal postupný pád. Pak přestal vycházet i ven na ulici. Jeho maminka dnes tvrdí, že od té doby se začal pomalu měnit. Následně začalo docházet ke konfliktům se sousedy. Nakonec Zdeněk Kovář vyšel ze svého domu, ale už neochotný k jakékoli komunikaci. Přišel trestat a vystřílet vykřičníky svého vzteku a zoufalství, které by už nikdo nemohl ignorovat.

Tento příběh bychom měli vnímat jako příběh naší doby. Jako obrovské memento toho, co se stalo a stále děje s naší společností. Naše společnost je nemocná. I zcela zdravé jedince ničí tak dlouho, dokud se nestanou zcela letargičtí nebo se sami nezblázní.

Odmítám jakékoli diskuze na téma vlastnění zbraní či zavírání psychicky labilních či psychiatricky diagnostikovaných lidí v souvislosti s touto tragédií. Odmítám pokrytecké maloměšťácké lamentování nad „šíleným světem“. Všechno to je jen odvádění pozornosti od skutečného vzkazu Zdeňka Kováře.

Náš Titanic se potápí nikoli proto, že ho ohrožují „barbaři před branami“ všeho druhu. Nějací vyšinutci, kteří se tu znenadání objevili (asi padají ze stromů, až dozrají jako jablka) a ohrožují „nás normální“. Všechny oběti naší doby volají potom, abychom se podívali pravdě do očí a konečně pochopili, že viny jsou samotné nejhlavnější principy naší společnosti: Úspěch měřený mírou ochoty jednat jako grázl, maskování a zalhávání toho, že grázlové a zloději se stali elitou naší společnosti, programové vysávání bohatství tvořené celou společností ve prospěch těchto elit, pohrdání a sociální deprivace pro ty, kteří grázly či patolízaly odmítají být a chtějí prostě jenom normálně žít…

Pokud by tento systém neexistoval tak, jak je nastavený dnes, jsem přesvědčený, že by se uherskobrodská tragédie nikdy nestala.

Vojtěch Adam