Věc se týká vládního návrhu (sněmovní tisk č. 580), který by měl být zákonem z kategorie tzv. restitučních, odstartovaných v říjnu 1990 zákonem o zmírnění následků některých majetkových křivd č.403/1990 Sb.). Také v jeho § 1 nalezneme, že upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem. Letos se dostalo na církve a náboženské společnosti.

Struktura těchto právních předpisů je prostá. Kdo se cítí majetkově ukřivděn, podle zákona je ve lhůtě oprávněn vyzvat subjekt, jež nabyl to, co ukřivděnému bylo odňato,     a to k vydání předmětné věci. Pokud to je fyzicky možné, bude mu vrácena in natura. Není-li možné ji vydat, obdrží finanční kompenzaci. Samozřejmě musí oprávněný doložit, že to, co mu bylo „ukradeno“, vlastnil podle práva nebo že jeho předkové dobrovolně nepřijali adekvátní kompenzaci. Jako např. někteří emigranti za zde zanechaný majetek z příslušné smlouvy uzavřené mezi USA a ČSSR.

Jinak by s takovou výzvou nepochodili téměř s jistotou u obecných soudů, zatímco ÚS ČR v minulosti restituentům navzdory zákonné úpravě a svému fatálnímu zahlcení případy mnohdy vycházel vstříc...

I tento vládní návrh tzv. oprávněným ukládá v případě zájmu o vydání zemědělské nemovitosti v ust. § 9 písemně vyzvat tzv. povinnou osobu, ve výzvě uvést právní důvod nároku na její vydání podle zákona. Dále musí připojit listinné důkazy nebo uvést důvody, z nichž vyplývá, že je splněna některá ze skutečností vedoucích k majetkové křivdě, jak je zákon vyjmenovává.

Ve srovnání s podobnou právní úpravou jsou tvůrci zákona kromobyčejně vstřícní, neboť v této souvislosti dále platí, že, cit. „tato skutečnost se má za prokázanou, není-li prokázán opak“. Povinné osobě tak nezbyde, než aby s ní uzavřela písemnou dohodu o vydání zemědělské nemovitosti do 3 měsíců ode dne doručení výzvy.

Avšak podle odst. 5 platí, že nebude-li dohoda o vydání uzavřena v souladu se zákonem, pozemkový úřad ji neschválí. Přičemž se dle odst. 8 proti jeho rozhodnutí alespoň v případě odstavců 4 až 6 nelze odvolat.

Odhlédneme-li od faktu, že jde o nepřímou revizi osvícenských počinů již Josefa II. a posléze pozemkové reformy, kterou zrozená ČSR po roce 1918 odčiňovala zločiny na českém národě páchané po tři sta let od Bílé hory, nese předkládaný zákon formální znaky právního předpisu.

Popsaný právní režim se zatím týkal toho, co lze podle přijímaného zákona vydat. Ustanovení § 8, odst. 1. ale přináší výčet případů, kdy věc nelze vydat. Jedná se o

- část pozemku, která byla později zastavěna,
- nemovitost, která je součástí území vojenského újezdu,
- nemovitost užívanou k plnění úkolů bezpečnostního sboru,
- pozemek na kterém bylo zřízeno dosud užívané sportovní   hřiště,
- část pozemku nebo stavby potřebné pro uskutečnění veřejně   prospěšné stavby dopravní nebo 
  technické   infrastruktury,
- nemovitost tvořící území národního parku nebo rezervace,
- věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č.   12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném   rozdělení   zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a   nepřátel českého a slovenského    národa,
- nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o   konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

S tím lze než souhlasit, tak jako s ust. § 16, které zakotvilo „smlouvu o vypořádání“. V odstavci 1 se píše, že její součástí je mj. „výslovné ujednání o tom, že uzavřením této smlouvy jsou vypořádány veškeré nároky dotčené církve apod. za původní majetek, který se podle tohoto zákona – nevydává.“

I to zní logicky a spravedlivě, neboť co jiného očekávat, když např. ustanovení § 8, odst. 1, písm. h) zákona se týká dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Sedm důvodů z osmi v uvedeném paragrafu pro nevydání ve svém celku také reálně znamená rovněž tisíce hektarů nemovitého majetku, u něhož by církve apod. často ani neprokázaly nezpochybnitelný vlastnický vztah.

Avšak toto uspokojení trvá do okamžiku, kdy si spojíme s tzv. „smlouvou o vypořádání“ následky, které pro tento případ přináší § 15 o tzv. „finanční náhradě“.

V odst. 1 se praví, že církev a náboženská společnost, která neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16, obdrží paušální finanční náhradu, jež podle odst. 2 činí pro:

a)    Apoštolskou církev    1 056 336 374 Kč,
b)    Bratrskou jednotu baptistů    227 862 069 Kč,
c)    Církev adventistů sedmého dne    520 827 586 Kč,
d)    Církev bratrskou    761 051 303 Kč,
e)    Církev československou husitskou    3 085 312 000 Kč,
f)    Církev řeckokatolickou    298 933 257 Kč,
g)    Církev římskokatolickou    47 200 000 000 Kč,
h)    Českobratrskou církev evangelickou    2 266 593 186 Kč,
i)    Evangelickou církev augsburského vyznání v České republice    118 506 407 Kč,
j)    Evangelickou církev metodistickou    367 634 208 Kč,
k)    Federaci židovských obcí v České republice    272 064 153 Kč,
l)    Jednotu bratrskou    601 707 065 Kč,
m)    Luterskou evangelickou církev a. v. v České republice    113 828 334 Kč,
n)    Náboženskou společnost českých unitářů    35 999 847 Kč,
o)    Pravoslavnou církev v českých zemích    1 146 511 242 Kč,
p)    Slezskou církev evangelickou augsburského vyznání     654 093 059 Kč,
r)    Starokatolickou církev v České republice    272 739 910 Kč.
   
V ustanovení § 1 se halasně zdůrazňuje, že „tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem … v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990…“. Avšak § 16 ve spojení s § 15 nejenže prolamují zmíněnou časovou hranici, ale mezi 17 právnických osob (v rozporu se zásadou, že restituovat mohou jen fyzické osoby) z peněz českých daňových poplatníků vyplatí řadu miliard za věci konfiskované na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dále dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy!

Vzhledem k tomu žádám touto cestou nejvyššího státního zástupce, aby jeho úřad prověřil, zda se předkladatelé vládního návrhu zákona o tzv. „majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“, tj. sněmovního tisku č. 580, nedopustili zločinu podle platného trestního zákona. Zprávu o výsledku si dovoluji očekávat na adrese Kanceláře prezidenta republiky, Praha – Hrad, kam pravidelně jako poradce prezidenta ČR docházím.

Jaroslav Kuba