Zdeněk Zbořil: Čínský syndrom

KOMENTÁŘ

Kdo si ještě vzpomene na americký film s Jane Fondovou China Syndrome (Čínský syndrom, 1979), ví, že tato fyzikálně-politická metafora pracovala se strachem z jaderné havárie.

7. května 2014 - 07:00

Film ukazoval přehřátí a roztavení jaderného reaktoru, který se „protavil“ z  USA do protilehlé části Země.   Zřejmě pro zvýšení komerční atraktivity filmového díla se nedostatečně chlazený reaktor vynořil v „Číně“, ačkoli to neodpovídalo ani geografické, ani fyzikální realitě.

Jen několik dnů po představení  tohoto filmu na veřejnosti skutečno došlo  k podobné havárii v JE jaderné elektrárně Three Mile Island (Pensylvánie), nic se však nestalo a nic a nikdo se nikam neprotavil. Ale fikce se už stala skutkem, neidentifikovatelný strach byl vyvolán, změna postojů k jaderné energetice nastartována a  nikoho dnes nezajímá, zda se v roce 1979 na financování Čínského syndromu nepodílely uhlí, plyn nebo ropu těžící společnosti.

Myslíme si, že žijeme v době alespoň omezené racionality, ale také víme, že existují manipulace veřejným míněním, a dokonce i míněním těch nejlépe informovaných politických elit, jejichž hlavy jsou dnes, snad pod dojmem ukrajinské krize, přehřáty a z různých koutů planety Země se snaží protavit do Čínské lidové republiky.

Odborníci na dezinformace vědí, že profesionální poskytování chybných informací může ovlivnit veřejné mínění natolik, že lze dosáhnout strategických cílů nejen ve vojenství a válečnictví, ale i v politice nebo v ekonomice  bez použití zbraní. Stačí monopolizovat zdroj informací a zvolit téma, které je pokládáno za aktuální, vybrat vhodné agenty jeho distribuce. Stále totiž platí, že politici potřebují, aby se jejich voliči cítili být něčím ohroženi.

Ve vojenství se tomu říká příprava veřejného mínění před zahájením vojenských operací, nebo také psychop v hantýrce všech možných zpravodajských  služeb. Jejich cílem je vyvolat emocionální reakci a je lhostejné, zda bude pozitivní, či negativní. Má se totiž vytvořit stav, kdy emoce přemohou rozum, protože soudy ovlivněné city nejsou založeny na analytických schopnostech nejen jednotlivce, ale i celých skupin osob.

Úspěch dezinformace je  přiměřený míře poznání funkce lhavosti. Proto je třeba udržovat neznalost až na úrovni ignorance a vyvolávat zmatenost tím, že se často mění různá hodnocení. Hodnoty se stávají méně stabilní a věci slouží i nadbytečnost informací, usměrňování informačních toků a až mechanická záměna detailů za celek. A to vše bez možnosti ověřovat veřejně prezentovaná fiktivní sdělení.

Je také možné prodat vedlejší malé a velké lži a polopravdy, ale hlavně je dobré opatřit si kritická nebo obdivná prohlášení libovolných autorit z domova i ze zahraničí. Ty umějí lépe než kdokoli jiný personifikovat střetnutí dobra a zla, většinou díky účelově zvoleným slovům indikativním. Podívejme se na  Petite histoire de la desinformation  Vladimira Volkoffa, kde se píše i  o zneužití obrazu, který ještě lépe než slova umí útočit na emoce a umožňuje větší manipulaci a vzpomeňme filmu Sergeje Ejzenštejna nebo Lenni Riefenstahl. Navíc dnes už ani není třeba nějakou realitu audiovizuálně upravovat, protože je snadnější ji vytvářet. Ale možná, že už ani to není pravda, a že existuje Global Information Structure, ve skutečnosti převaha autopoietických systémů, které už jsou  out of control i těch, kteří jsou placeni za to, aby  je řídili. A je-li tomu tak,  nemusíme se ani „protavit“ jenom do Číny, ale do kteréhokoli koutu světa.

Otázka co to je Čína, kde vlastně leží, kdo jsou to Číňané a kde žijí, je jen zdánlivě naivní. Jakž takž totiž víme, kde jsou kontinentální hranice ČLR, že Šanghaj, Hongkong a další velká centra jsou zvláštními dohodami podřízeny centrální vládě v Pekingu. Na mořích, která tvoří východní a jihovýchodní hranici ČLR, dochází k permanentním, téměř také tisíciletým sporům se sousedními státy, že hranice v horských oblastech jsou jen obtížně kontrolovatelné a dokonce i Tibet,  jehož trvalé přičlenění k Ose středu je pro komunistickou vládu tak sensitivní záležitostí, je dnes problémem nikoli komunismu, ale kapitalismu, či  civilizačního impaktu nové industrializace.

Dokonce ani s tím „žlutým nebezpečím“, jak se o něm hovořilo ještě před první světovou válkou v císařské Druhé říši,  a s jehož modifikací se setkáváme i mezi vzdělanci naší doby, to není tak jednoduché. Číňanů  není jen „hodně“, asi šestkrát víc než Američanů a asi devětkrát víc než obyvatel Ruské federace, ale mluví čínštinou, které lidé v různých oblastech nerozumějí, jsou ateisty-komunisty, muslimy, křesťany, šamanisty a čínskými buddhisty, hlásí se k tisícletým zásadám rodinného života a mravnosti, odkazu písma a literatury a čínské kultury atd., atd. Ale hlavně, nežijí jen na území ČLR nebo Čínské republiky na Tchajvanu. Ekonomicky a dnes už také demograficky významně ovlivňují situaci téměř ve všech zemích jihovýchodní v Asie, strach z čínské migrace mají v Austrálii a v celém jižním Pacifiku, čínští byznysmeni jsou aktivní v Latinské Americe, malí obchodníci a čínské čtvrti jsou už skoro dvě století součástí drobné ekonomiky a kultury malých měst Spojených států,  a jak je to s americkými dluhopisy ví dnes už každé malé dítě.

A více než sto tisíc hektarů pronajaté půdy v dnešní rozbouřené Ukrajině také svědčí o tom, že čínské politické a ekonomické expanzi by měla být věnována více než přiměřená pozornost.

Česká kuchyňská geopolitika se sice vrací k archaickým reziduím, ale alespoň někteří analytici se pokoušejí o realistický pohled na současnou situaci. Už skoro před třemi lety uspořádal Rudolf Fürst sborník Vzestup Indie a Číny: Přichází asijské století (Praha: UMV 2011), jehož alespoň někteří autoři se snažili vysvětlit českým čtenářům, a také některým politikům a politickým komentátorům, stav věcí bez předsudků a negativního zaujetí.

Vztah obyvatel České republiky, „čimčařících něco o rovnosti“ (slovy Karla Havlíčka a vrabčákovi a orlu), není definován jen podporou širší autonomie Tibetu, nebo naopak výměnou osob, kapitálu, zboží a služeb, ale jde o záležitost, na jejíž deformaci mají zájem nejen naši evropští partneři, kteří, a na to bychom neměli zapomínat, jsou také našimi politickými a hlavně ekonomickými konkurenty. A ti, jak dobře víme i z událostí posledních několika let, dávají přednost spíše realismu než idealismu.

Zdeněk Zbořil


Anketa

Kdyby se dnes konaly v ČR prezidentské volby, komu byste dali svůj hlas?