Žádný ze záběrů veřejnoprávní televize nepřinesl svědectví, že by davy nespokojených občanů s kroky české vlády požadovaly návrat naší země do (neexistující) Varšavské smlouvy. Po komunistické vojenské agresivitě se v Čechách opravdu nikomu nestýská. Jen je to stále dokola: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když se chce pětikoalice vyrovnat s nespokojeností, strachem, obavami i pocitem opuštěnosti u lidí, kteří nemají nikoho, kdo by se jejich starostí v politice ujal, nacpe je do tábora „toužícího“ po Varšavské smlouvě. To je metoda, která – zdá se – v Čechách stále funguje. Máš-li fangličku NATO, jsi „náš“. Jestli se ti něco nelíbí, jsi z Varšavské smlouvy. A s tímhle si naši prozápadní „svazáci“ vystačí jistě až do voleb. Ale opravdu to stačí…?
Ne touha po návratu Varšavské smlouvy, jak si myslí Pekarová Adamová, ale třeba obavy z narůstající migrace patří mezi jednu z vážných obav v naší společnosti. A nejen v ní. Na březích italského ostrova Lampedusa přistálo jen za poslední týden 12 000 migrantů. Italská televize RAI na svém webu o situaci na Lampeduse informovala tónem, že „jde většinou o velmi mladé muže, kteří doplní těch 126 000 migrantů, kteří od začátku roku 2023 přišli do Itálie“.
To přimělo italskou premiérku Meloniovou, aby na obhlídku té spoušti pozvala předsedkyni Evropské komise von der Leyenovou, která slíbila, že „EU s migranty na Lampeduse pomůže“, neboť „je to úkol pro Evropu a vyžaduje celoevropské řešení“.
Protože podíl na onom „úkolu pro Evropu“ svým podpisem před časem stvrdil ministr vnitra Fialovy vlády Rakušan, není se tak čemu divit, že se část českého obyvatelstva obává, kdo bude zítra v ulici jejich sousedy, jak se jim u nás bude chtít žít, s jakou ochotou se budou sžívat s naším způsobem života a s jakými výhradami se podřídí našim společenským a kulturním zvyklostem. To, že lidé jako Pekarová Adamová po měsíce pěstují atmosféru antiruské hysterie, ve které „válka je všechno“, ještě neznamená, že bychom měli zapomínat na nezpochybnitelný fakt – žijeme v době masové migrace a naše nepozornost ji pouze urychluje.
Švédský Karolinský institut ve své nejnovější studii konstatuje: „Existují jasné vědecké důkazy, že digitální přístroje spíše oslabují, než posilují schopnosti žáků a studentů se něco naučit“. Švédští školáci se tak prý „budou muset vrátit k výuce rukou psaného písma“, odvržena bude výuka pravopisu na tabletech a laptopech.
Chce se mi povzdechnout: to je ale překvapení… Celá léta v našem institutu poukazujeme na falešný mýtus s názvem „digitální vzdělávání“, neustále opakujeme, že miliarda informací, které jsou skrze počítače dosažitelné, neznamená ani jednu jedinou znalost, že počítač může být vhodným doplňkem výuky, ne fetišizovanou zárukou „moderního“ vzdělávání. A protože my, Češi, už jsme takoví, že nám „pravdu“ musí zjevit někdo pomazanější ze zahraničí (samozřejmě toho pokrokového, progresivního, západního), měli bychom si narůstají skepse nad všespásností výuky počítačem nejen povšimnout, ale měli bychom se nad tím vším opravdu vážně zamyslet.