Když se jakéhokoliv člověka zeptáme, jaké hodnoty jsou pro něho v životě nejdůležitější, obvykle bude bez rozmýšlení mluvit o zdraví, rodině, svobodě, bezpečnosti blízkých, sociálních jistotách či životním prostředí. Podle důrazu na jednotlivé zmíněné položky se pak jedinec přikloní k té části politického spektra, která by tyto hodnoty měla více či méně představovat a podporovat.  Jenže on už je to trochu vyžilý model, který přestal platit.

Systém se zbortil sám do sebe a je vlastně jedno, na kterém politickém pólu se dnes politik nachází. Důležitá je jednoduchá matematika, tedy kolik najatých členů má politik ve své základní organizaci. Musí to být lidé, kteří se jsou schopni se podepsat a zvednout v pravou chvíli ruku. Nedělají to zadarmo, to asi každý tuší. Hlasy se stávají byznysem a vyměňují se za pozice, funkce a zakázky. Kdo jich nakoupí největší počet, stane se předsedou, místopředsedou a tak dále. V samotném závěru ještě politik s pomocí marketingové agentury z posledních sil splní otravnou povinnost vymyslet formální politický program, který neurazí.

Jaký je systém, takové jsou i výsledky. Pravicová strana zvyšuje daně a řeší coby stěžejní celospolečenské téma přechylování ženských příjmení. Levicové strany mají nebo měly předsedu, který se bil jako lev za sociální spravedlnost, ale úřadoval z luxusního hotelu Kempinski.  

Levicová politika si snad svá sociální témata nakonec nějak promyslí a vyřeší, neboť jejich mantinel je vcelku jasně limitován mírou solidarity a ekonomickým výkonem společnosti. Velký problém ovšem nastává na pravicové straně spektra. Svoboda, která vždy byla výsostným tématem pravice, je postupně vytěsněna, ať už vědomě či nevědomě, a stala se nezajímavým tématem, které přeci bylo už dávno vyřešeno. Opak je však pravdou! Kdyby pravicoví politici nebyli jen upachtění počtáři, možná by si všimli, co se kolem nich ve společnosti vlastně děje.

A třeba by jim začalo vadit, že od letošního června musí mít děti biometrický pas, do databází byly zaneseny jejich otisky prstů i duhovky. Dříve tuto proceduru podstupovali pouze lidé podezřelí z trestné činnosti, dnes to jsou již všechny děti starší šesti let, které chtějí vycestovat, a pozor, dělají to pro svoji bezpečnost!  Nedělám si iluze o brzké aplikaci tohoto moderního vynálezu i na občanské průkazy.  

Začalo by jim vadit, že Evropská unie vytváří univerzální dohlížecí systém zvaný Indect, který bude umět člověka sledovat jakoukoliv kamerou, na silnici, v centru města, v obchodě, ale i doma, neboť dnešní nové televizory, monitory, notebooky, telefony, či tablety jsou přeci interaktivní a mají v sobě kameru zabudovanou, a to pro naše pohodlí a živý zážitek. Původně bylo takovéto sledování určeno pouze vězňům. Anglický osvícenec Bentham by se jistě divil, kam až se rozšířil jeho vězeňský systém Panopticon, se všudypřítomným neviditelným strážcem a zcela přehledným prostorem.

Na medicínském trhu se mají ve velmi krátké době objevit převratné pilulky s elektronickým čipem, který dokáže monitorovat, jak organismus reaguje na léky. Informace z něj se mohou odesílat kamkoliv. V této absolutní totalitě bude kontrolován nejen prostor, chování, ale i samotné tělo. Část společnosti se nechá opít krásnou myšlenkou neustálé kontroly zdravotního stavu. Není to ale náhodou ta cesta do pekla, která je dlážděná velmi vznešeným úmyslem, pomoci lidem zachovat zdraví a nabídnout péči bez hranic? Může jít o dobrý úmysl, stejně jako o racionální plán, na tom však nezáleží.

Zatímco se politici přetahují o svá křesla a ideologický obsah politiky se vyprázdnil, probíhá v téhle společnosti tiše a plíživě dramatické okleštění svobody jednotlivce. Politiky to ovšem zjevně neznepokojuje a nezajímá. Cesta do pekel v tomto případě možná nebude dlážděná dobrými úmysly, ale spíš osobním prospěchářstvím, leností a hloupostí.

Michal Kurečka