V minulém komentáři Jiří Kejval vyhlásil volby v rozporu s Olympijskou chartou jsem upozorňoval a dokazoval, že „výkonným orgánem“ Českého olympijského výboru není Výkonný výbor ČOV, ale jeho statutární zástupce, tedy samojediný Jiří Kejval, což je v příkrém rozporu s pravidly pro složení a fungování orgánů národních olympijských výborů (NOV), které jasně definuje Olympijská charta.

Smutnou pravdou ale je, že Stanovy ČOV i jeho praktická činnost jsou dlouhodobě v rozporu s Olympijskou chartou ve více ustanoveních.

Olympijská charta jasně určuje, jaké personální složení musí mít výkonné orgány národních olympijských výborů. Již v minulém komentáři jsem vysvětlil, že Výkonný výbor ČOV nemůže být výkonným orgánem ČOV, protože tím je sám jeho statutární zástupce a jednočlenné složení výkonného orgánu Olympijská charta nepřipouští.

V Olympijské chartě však zároveň najdete ustanovení, kdo může či musí být členem každého národního olympijského výboru. Mimo jiné musejí být členy NOV volení zástupci sportovců, kteří se zúčastnili olympijských her. Když si ale přečtete seznam členů ČOV, kupodivu tam žádné sportovce nenajdete. Ti jsou totiž podle aktuálních Stanov ČOV sdruženi v Českém klubu olympioniků, který je jednou ze šesti stanovami definovaných složek ČOV, a také v Komisi sportovců.

Tyto složky a komise ale nemají, a podle českého právního řádu ani nemohou mít, žádnou právní subjektivitu. Jsou totiž pouhými organizačními útvary spolku, nejsou právní osobností a jako takové nemohou být logicky členy spolku a nejsou způsobilé (a proto ani nemohou) mít žádná práva a povinnosti člena spolku. Stanovy ČOV označují za členy Pléna ČOV volené zástupce těchto složek a komisí. Jestliže však organizační složka spolku bez právní osobnosti není způsobilá mít jakákoli práva a povinnosti, pak ani nemůže být subjektem jakéhokoli právního vztahu, včetně vztahu zastoupení. Tyto skutečnosti jsem si nevymyslel, mají oporu v mnoha konkrétních rozhodnutích Ústavního či Nejvyššího soudu.

Zástupci složek ani komisí ČOV tedy nezastupují nikoho, a kdo nezastupuje nikoho, není logicky žádným zástupcem. Zástupci složek a komisí ČOV, definovaní Stanovami ČOV, tedy vlastně neexistují a fakticky proto nemohou být ani členy spolku. Praxe ČOV je však taková, že tito „neexistující zástupci“ jsou pokládáni za členy ČOV, a dokonce představují podstatnou část hlasujících. Dochází tak k paradoxní a nepřijatelné situaci, kdy v nejvyšším orgánu (Plénum ČOV) rozhodují osoby, které nejsou jeho členy. Ve Stanovách ČOV je také ustanovení, že členové ČOV musí být přijati Plénem ČOV, což se v případě ani jednoho sportovce nestalo.

V prováděcích ustanoveních k pravidlům Olympijské charty se v bodě 1.3. uvádí: „Existují-li jakékoli pochybnosti ohledně významu či výkladu stanov národních olympijských výborů, popřípadě jestliže existuje rozpor mezi těmito stanovami a Olympijskou chartou, rozhoduje Olympijská charta“.

J. Kejval o nesouladech Stanov ČOV s Olympijskou chartou dobře ví, protože o nich byl několikrát informován a vyzýván k jejich nápravě, ale dlouhodobě je bagatelizuje, a naopak odmítá tuto právně nepřípustnou situaci řešit. Přitom řešení není vůbec složité.

A na závěr ještě jedna ne nezajímavá skutečnost. K důležitým a rozhodujícím podmínkám pro poskytnutí státních dotací na podporu a rozvoj sportu pro ČOV patří také soulad stanov žadatele s podmínkami Mezinárodního olympijského výboru. Ve Výzvě Národní sportovní agentury 15/2020 Olympijské a paralympijské hnutí je mezi podmínkami, které musí splňovat oprávněný žadatel, v bodě 7.2.c) uvedeno: „stanovy žadatele odpovídají podmínkám MOV nebo MPV, …………. a zajišťují proporcionální rozdělení práv a povinností svým členům“. Rozhodně nejsem sám, kdo je kvalifikovaně přesvědčený o tom, že tyto podmínky současné Stanovy ČOV nesplňují.  J. Kejval, jako „svrchovaný vládce“ ČOV tak může svým arogantním přístupem výrazně poškodit celé české olympijské hnutí. Zda to je, či není v zájmu českého sportu, potažmo celé České republiky, nechť si odpoví každý čtenář sám.