Ukazují to červencové výsledky konjunkturálního průzkumu Českého statistického úřadu. Celková důvěra v domácí ekonomiku se v červenci oproti předchozímu měsíci opět snížila.

Pohled do hlubší minulosti přitom ukazuje, že ještě v letech 2005 až 2007, tedy zejména v době, kdy jsem byl předsedou české vlády nebo kroky této vlády na české podnikatele bezprostředně doléhaly, byli čeští podnikatelé naopak velice optimističtí. Česká linie indikátoru důvěry se pohybovala výše nežli například německá nebo rakouská. Rozhodně jsme v tomto ohledu byli nad průměrem EU.

Větší důvěru v ekonomiku nežli čeští manažeři měli příležitostně jen jejich slovenští kolegové. Ty časy jsou však pryč. Poslední čtyři roky důvěra v ekonomiku u této sledované skupiny české veřejnosti klesá a v letošním roce je na tom dokonce nejhůře, a to se značným odstupem.

Je zřejmé, že se nejedná jen o reakci na mezinárodní situaci, ale značně tíživě působí také domácí podmínky. Je to patrné zejména ve stavebnictví, kde je největší bariérou růstu nedostatek poptávky, zatímco finanční problémy nebo nepřízeň počasí jsou zmiňovány jen okrajově.

K podobnému závěru jako podnikatelé došla také červencová prognóza České bankovní asociace (ČBA). V ní se píše, že vyhlídky české ekonomiky se mírně zhoršují, ve zbytku roku nás nečeká stagnace, ale dokonce pokles na úrovni 0,6 procenta. Hlavním důvodem poklesu je podle prognózy ČBA propad spotřeby domácností o 2 %, když se kombinuje vliv rychlejší inflace (3,3 %) a pokles reálných důchodů.

Přetrvávat bude také poměrně vysoká nezaměstnanost, když jen ta registrovaná je prognózována na 8,7 procenta (nezahrnuje lidi bez práce, kteří byli z registrace na Úřadech práce z nějakého důvodu vyřazeni, což mohou být další 3-4 % lidí).

ČBA má lepší přístup k tzv. tvrdým datům, proto se můžeme spolehnout na zjištění, že dosavadní čísla pro podnikové investice skutečně nejsou špatná a existují zde náznaky příznivého vývoje. Ani tento vývoj však není schopen kompenzovat snížení finančních prostředků u veřejných investic.

Negativní vlivy domácí poptávky částečně vyrovnává export, ale i zde prognóza počítá s mírným oslabením, které souvisí s celkovou ekonomickou situací v zemích našich obchodních partnerů. Pro eurozónu je prognózován pokles reálného HDP o 0,5 %, ale samotné Německo pravděpodobně i v roce 2012 vykáže ekonomický růst.

Česká národní banka dělá, co může, aby pomohla naší ekonomice, nicméně příliš nástrojů již k dispozici nemá. Základní úroková sazba se blíží k nule, což je pro měnovou politiku zeď, za kterou už není kam ustoupit.

Nejvarovněji vyznívá práce makroekonomů největší odborové centrály ČMKOS, která varuje před podstatně horším stavem veřejných financí, než jaký vykazuje vláda – a přičítá to vedle korupce a rozkrádání také asociálním reformám a „tupým vládním škrtům“.

Odboráři poukazují na to, že bez hospodářského růstu je jakýkoliv pokus o snižování rozpočtových schodků pouhou iluzí, ze které vystřízlivíme vždy pár měsíců potom, co vládní většina ministru Kalouskovi odhlasuje jeho rozpočtovou pohádku. Pak přijde další kolo škrtů, další udušení poptávky, další zhoršení celkové ekonomické situace a další výpadek daňových příjmů.

Příčina českého zadlužení je přitom zřejmá: „Masivní dlouhodobé snižování daní a výrazná restrukturalizace daňového inkasa od zdanění příjmů a majetku ke zdanění spotřeby vedly v České republice k vytvoření defektního daňového systému, který není schopen produkovat dostatečné příjmy pro nezbytné veřejné potřeby. Veřejné finance České republiky se dostaly do velmi vratké polohy, kdy vyrovnanost mezi vlastními příjmy státu a jeho nezbytnými výdaji je možná jen v situaci, kdy ekonomika dosahuje velmi vysokých temp nominálního růstu HDP (podle propočtů ČMKOS nad 10 %).“

V letech hospodářské stagnace a poklesu tak tento systém produkuje dluhy v rozsahu až kolem 200 miliard korun ročně, přestože jsou přijímána další a další drastická omezení, především na výdajové straně veřejných rozpočtů.

Mezitím se spotřebovaly i rozpočtové rezervy, které tu byly po vládě pod mým vedením. Studie ČMKOS uvádí, že celkový objem rezerv na účtech jednotlivých ministerstev a fondů k roku 2006 byl 146 mld. Kč. S čerpáním těchto rezerv začala vláda Mirka Topolánka již v roce 2007, kdy si s nimi zlepšila rozpočtové příjmy o téměř 55 mld. Kč! V roce 2008 byly do příjmů státního rozpočtu „načerpány prostředky z rezervních fondů a fondů státních záruk uspořené v minulých letech ve výši 60,4 mld. Kč“ (MF ČR, Státní závěrečný účet ČR za rok 2008). Jen díky tomuto načerpání dosáhl deficit státního rozpočtu v roce 2008 pouhých 20 mld. Kč.

Na počátku roku 2009 byly do rozpočtu načerpány poslední zbytky rozpočtových rezerv – 31 mld. Kč. Když tedy započteme i zkonzumované rezervy, deficit státního rozpočtu 2009 skončil za rok 2009 hodnotou 225 mld. Kč, uvádí odborářská studie. Ke spotřebovaným rezervám je nutno připočítat také 30 miliard korun reálných rezerv, které byly do roku 2008 na účtech zdravotních pojišťoven, připomínají odborářští makroekonomové a zdůrazňují:

„Všechny tyto kroky nás vedou k přesvědčení, že hlavním cílem současné vládní kolice není boj proti stále hrozivěji narůstajícímu deficitu státního rozpočtu i celých veřejných financí, ale především připravené prostředí pro privatizaci perspektivně vysoce lukrativních oblastí, jako je důchodové, zdravotní a úrazové pojištění (vytvoření hlubokých deficitů u těchto systémů záměrnou manipulací s pojistným a dalšími postupy patří k věci). Vedle toho však vládní koalice nepohrdne ani „menšími projekty“ určenými pro vyvádění peněz z veřejných zdrojů, jako je např. tzv. sociální karta, jednotné inkasní místo atd.“

Pokud se vrátíme k obavám České bankovní asociace, že chybí jistota, pokud jde o další směřování veřejných financí a fungování veřejných zakázek, jedná se o podstatný problém. Letošní státní rozpočet byl konstruován pro mírný růst (2,5 %), ale červencová predikce ministerstva financí už počítá s poklesem o 0,5 procentního bodu. Spotřeba vlády má klesnout o 2,8 % a spotřeba domácností o 2,2 %.

Sešup bude tedy podstatně prudší, než by naznačilo očekávané celkové skóre HDP, které je vylepšené předpokládanými výsledky exportu. Rozpočtový schodek za první pololetí je 72 miliard korun, takže plánovaný celoroční schodek bude opět překročen.

O kolik to bude, to je dost obtížně předpověditelné nejen proto, že české ministerstvo financí se v posledních letech rádo mýlí. Nevíme také, o kolik desítek miliard korun budou jen letos zkráceny příspěvky z evropských fondů, které byly na jaře zastaveny.

Ministerstvo financí nyní slavnostně oznámilo, že bylo obnoveno financování ze sedmi evropských fondů, takže je naděje na čerpání asi 22 miliard do konce roku.

Ovšem největší problémy byly v operačních programech Doprava, Životní prostředí a dvou fondech řízených ministerstvem školství. Státní rozpočet původně počítal s evropskými dotacemi ve výši 100 miliard korun, nyní omezil očekávání v tomto směru na 64 až 77 miliard korun, ale ty zdaleka nejsou jisté. Podle serveru Aktuálně jsou naopak jisté korekce dosavadních nadsazených požadavků, které přijdou státní pokladnu na desítky miliard korun.

Za této situace je hazardem pokračování v církevních restitucích, zejména finančních, a v penzijní a daňové reformě, které zvyšují každoroční nároky na státní rozpočet o další desítky miliard korun. A jestli se k tomu – po zkušenostech s registry na ministerstvech práce a dopravy – přidá také zavádění společného systému pro výběr daní a pojistného JIM, zakryje obraz zkázy milosrdná mlha systémového bezvědomí. Pokud to občané nechají dojít tak daleko.

Jiří Paroubek