Protože těch případů je celá řada, není od věci připomenout a srovnat jeden justiční metr v případu z poslední doby a přirovnat je s případem doby nedávné.

    

Jak píše Tomáš Vyoral na portálu Rukojmí, brněnský krajský soud nedávno potvrdil pokutu jistému restauratérovi, který pouze na Facebooku restaurace napsal: „V naší restauraci pro imigranty nevaříme! Stop islám.“ Vyjádření soudu bylo, že svoboda projevu prý není bezbřehá a postavení prodávajícího je spojeno s většími povinnostmi. Tomáš  Vyoral dodává, že „Není host jako host. U těch nežádoucích „host do domu, hůl do ruky“ u žádoucích „náš host, náš pán“. „Svoboda projevu není bezbřehá. Měl postavení prodávajícího, což je spojeno se zvýšenými povinnostmi. Text byl způsobilý vyvolat pocit zastrašení nebo ohrožení a dotčení spotřebitelé nemohli předpokládat, že šlo jen o prázdná slova a že nikdo nikoho neodmítl,“ uvedla moudrá předsedkyně senátu .

    

To je případ první, kde brněnský soud, zřejmě v intencích požadavků (ne-li příkazů) o zákazu diskriminace vůči imigrantům, dal jasně najevo, zač je toho v našem státě po právní stránce, loket. Ale aby toto poněkud paradoxní a nepochopitelné soudní rozhodnutí bylo s něčím srovnatelné, je potřeba poukázat na jiný nedávný případ, kdy v podstatně v jiných podmínkách, ale de facto ve srovnatelně stejné záležitosti, byl jiný restauratér jakéhokoliv porušení zákona zproštěn, zde.

     

V  jisté restauraci restauratér odmítl obsloužit, resp. podmínil obsloužení skupinu ruských turistů s tím, že budou obslouženi pouze v případě, že podepíší nesouhlas s anexí Krymu. To se samozřejmě neobešlo bez povšimnutí a skandál byl na světě. No skandál asi ne, ale jistě událost, která se dostala až před Ústavní soud. Verdikt? Ten v případě hoteliéra a jím reálně odmítnutých ruských turistů pochybení neshledal. Ústavní  soud k odmítnutí obsloužení ruských turistů lidumilně konstatoval, že  prý v tomto případě důvody odmítnutí nebyly nenávistné, ani zjevně svévolné, ale právě naopak racionální a s odkazem na postoj mezinárodních organizací, odborníků, ale i Petříčkova ministerstva zahraničí uvedl, že anexe Krymu údajně odporuje základním pravidlům mezinárodního práva. Soudce prý také zdůraznil, že svobodné podnikání není jen cestou k zisku, ale také prostorem k seberealizaci, a stát by prý do něj měl zasahovat jen výjimečně. Podle soudu chtěli provozovatelé projevit svůj názor a alespoň v malé míře působit na ty, kteří se podílejí na politickém životě Ruska. Soud ovšem neopomněl připojit, že odmítnutí zákazníka pro etnickou příslušnost nebo náboženství by podle soudu diskriminací už bylo. Že šlo o etnické Rusy, soudu jaksi uniklo!

     

Přidáme-li k těmto dvěma nepochopitelně nesourodým verdiktům, potažmo jejich zdůvodnění také pozoruhodný, neexemplární případ odsouzeného Janouška  (jeden za všechny), který si místo pobytu ve vězeníá rajtuje na kole a navštěvuje společenská dění, pak se charakter tvrzení, resp. obhajoba statutu právního státu v ČR rozplývá jako pára nad hrncem. Aby toho nebylo málo, nebude nijak od věci, ale právě naopak připomenout kauzu, která se odehrála v r. 1950. Byl to případ Čihošťský zázrak, jak jej tehdejší media nazvaly

    

Tento případ je totiž v mnohém podobný rozhodování naší současné justice. To zásadní na Čihošťském případu, kromě onoho zázraku v pohybu kříže nad oltářem bylo, že soudní proces, s rozsudky  těžkých trestů včetně trestu smrti, že byl uměle vykonstruován na podmínky tehdejšího režimu. Nicméně, nabízí se srovnání výše uvedených případů „restauratérů“, kdy se v obou případech v rozhodování soudu zcela zřetelně projevil politický aspekt. Jinými slovy, rozhodnutí soudu nevycházelo ryze z logiky trestního zákoníku, ale posuzování nezákonnosti bylo vědomě podpořeno politickými aspekty současného politického, resp. eurounijního  politického hlediska.

Pro upřesnění: v prvním případě šlo o virtuální „imigranty“, aniž by byl kdokoliv nějak poškozen, v druhém případě šlo o „ruské turisty“, kteří však  byli verbálně poškozeni, neboť byl na ně činěn politický nátlak k vyjádření svého osobního stanoviska k anexi Krymu!

    

Že rozhodnutí obou soudů je pozoruhodné se zvláštním přístupem k posuzování věci, je jedna věc. Druhá věc má však již ambivalentní charakter, výrazně s politickým podtextem, který z rozhodnutí obou soudů trčí jako sláma z bot. Sám zmíněný autor Tomáš Vyoral klade otázku, jak je možné, že posuzování soudů je nejen tak rozdílné, ale hlavně tak okatě politicky motivované. Nabízí se naprosto seriozní otázka, zda Rádio Jerevan má nebo nemá pravdu, pokud jde o ten náš „právní stát“!