Po této dělostřelecké přípravě přišel 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii. Pan Martin Přikryl svolal na Národní třídu protestní shromáždění pod sametovým názvem „Promluvme si, pane prezidente“. Neznámí sponzoři tam přinesli mnoho tisíc červených karet. A převážně mladí demonstranti, zhusta ozdobení plackami neúspěšného kandidáta z prezidentské volby se rázem přenesli v čase i prostoru až do Pekingu šedesátých let a zuřivě mávali rudými symboly. O něco později na Albertově pak dokázali, že to nebyl jen optický klam. Pískot, řev, nadávky, chlebíčky, rajčata a vajíčka – oslava dne svobody a demokracie se vydařila téměř stejně jako před půlstoletím v Maově Číně... I Stalinovi by se takové pojetí demokratického dialogu líbilo.
Ač je ta analogie s čínskou kulturní revolucí lákavá, pro pochopení toho, co právě zažíváme, se musíme vrátit hlouběji do naší historie, na konec čtyřicátých a počátek padesátých let do doby, kdy do politiky rázně vstoupila mládež nová, Gottwaldova. Vyznačovala se jako ta dnešní vášnivou nenávistí ke generaci, která vyrostla ve starém režimu a svazáci pak z hloubi svých čistých duší nesnášeli kořen všeho zla: imperialismus a jeho domácí přisluhovače. Základní hrozbu pokroku a míru. A princip dvojího metru tenkrát fungoval stejně jako dnes. Jen tehdy dle představ ideologů sídlilo dobro na Východě a zlo na Západě.
Asi jsme se málo učili o svých dějinách, takže jsme odsouzeni si je znovu zopakovat přesně v duchu Karla Marxe – jednou jako tragédii, podruhé jako frašku. Naše média a voliči K. Schwarzenberga si ponechali onen báječně prostý komunistický pohled na svět, jen otočili azimut. Imperialisti se přestěhovali do Kremlu a tak je jejich svatou povinností s nimi bojovat. A začít tím, že vyženou všechny jejich přisluhovače. To jsou ti, kdo vyjadřují pochybnosti o jediném správném obrazu světa, sankcích a vykládají něco o občanské válce na Ukrajině. Jako třeba Zeman, Fico, Orbán. Takže je třeba jim vystavit červenou kartu a donutit je k rezignaci. Dostali se přece do svých funkcí nelegitimně, protože je zvolila ta méně kulturní část voličů.
A když neodejdou dobrovolně a budou se trapně vymlouvat na svůj mandát z demokratických voleb? Pak bude muset nastoupit ta nejvyšší možná forma demokracie – Majdan. Zárodek už táboří na Staroměstském náměstí. S jeho pomocí česká kulturní revoluce zvítězí. Máme se na co těšit.