Nemá smysl mluvit o euru, dokud nenajdeme cestu z pasti chudoby, kam nás zavedla směska nesmyslných a často zcela podvodných politik. Nikam se nedostaneme ani s berličkami devalvované koruny.

Výkřiky rozhořčených občanů, kteří v neděli znovu hledali cestu na Václavské náměstí, byly možná naivním výrazem zklamání z vývoje po listopadu 1989, ale měly reálný základ. Nenaplnily se sliby, že v nějakém rozumném časovém horizontu dohoníme vyspělou Evropu a vrátíme tak naší vlasti postavení, které měla před válkou. Pravý opak se stal pravdou, vyspělé Evropě se vzdalujeme. Co horšího, v tomto poníženém postavení jsme se zabydleli jak mafián v betonových botách, ve kterých se bezmocně kolíbe na okraji přístavního mola.

Analytické zázemí ČMKOS nyní vydalo studii Martina Fassmanna a Jaroslava Ungermana Vize změny hospodářské strategie České republiky, která podrobně ukazuje, jak jsme se dostali do sevření zaostalosti a proč dnešní cesta nikam nevede.

Varují před krátkodobým uspokojením z faktu, že letos ČR vykáže růst HDP o 4 %, možná nejvyšší z EU. Radostná volání: „Jsme tygři!!“ nejsou namístě, protože pod velkými čísly je nízká produktivita práce, která musí být doháněna extrémně dlouhou pracovní dobou. Pracujeme o dva týdny ročně déle než Němci a tím si vylepšujeme velikost celkové produkce.

Doháníme Západ? Ne, odháníme. Česká produktivita klesá. V přepočtu na jednoho zaměstnance klesla ze 69,6 procenta té německé roku 2010 na 67,2 procenta roku 2013, tedy přímo skokově. A když si uvědomíme, že ke klesající produktivitě brzy přičteme i pokles obyvatelstva v produktivním věku, je zřejmé, že dech nám brzy dojde.

V uvedeném poklesu produktivity lze tušit dopad umělé české recese v důsledku Kalouskovy „fiskální konsolidace“, kdy se dluh snižoval tím, že se zvýšil a ekonomika obrátila zpátky do mínusu. Avšak náš poměr k Německu může vyznít ještě hůř, když ustoupíme od statistik ve srovnatelných cenách (PPS) a sáhneme po drsných číslech podle směnného kurzu. Pak už seskočí produktivita na zaměstnance ještě hlouběji, ze 48,3 procenta (2010) na 41,6 procenta (2013). Tady to však zkresluje devalvace koruny, spáchaná ČNB slavného 7. listopadu 2013. Tato devalvace způsobila, že naše práce ztratila na ceně, o kolik koruna oslabila k euru.

A tak to doháníme větším počtem pracovních hodin. Děláme dýl, ale za hodinu toho stihneme míň. Zachycuje to žebříček zemí EU 28 podle HDP na odpracovanou hodinu, kde jsme v opravdu na chvostu. Těžko to označit jinak, když jsme na 24. místě. Z českého tygra tak zbyla předložka, po které se šlape. České mzdy jsou třetinové ve srovnání s Německem, odvíjejí se od té produktivity v kurzu.

Narůstají však pochybnosti, kde se bere takový rozdíl, když vyvážíme snad nejvíc z EU, a výrobky, třeba auta, jsou zhruba stejné. Možná že více než neproduktivní jsme nesvéprávní. Do cen, mezd, stejně tak do pravidel hospodaření českých poboček zahraničních firem a jeho zdanění nemáme co mluvit.

A k tomu jsme nesvéprávní i vůči vlastní České národní bance, jejíž pokus přetlačit pokles cen v zahraničí tím, že sníží hodnotu koruny, vyzněl podle odborářů jako „naivní“. Zvýšit inflaci, což byl proklamovaný cíl devalvace, se nepodařilo. Nikdo kromě ČNB o ni naštěstí ani nestojí. Ale máme tu také vliv devalvace na export.

V roce 2014 jsme vyvezli zboží za 131,4 miliardy eur, to bylo o 9,2 miliardy eur víc než roku 2012. V českých statistikách však těch necelých deset miliard eur přírůstku dělá více než půl bilionu korun (544 miliard Kč). Každé euro přírůstku exportu je tak v domácí statistice vykázáno jako 56,10 Kč, tedy dvakrát víc než by se slušelo. Tyto koruny navíc jsou však čirá iluze, zdobení oken. Ceny exportu se přece tvoří v eurech, stejně jako při dovozu.

V dovozu se levnější koruna ohlásí vyšší cenou dováženého zboží, a to už iluze není, jde o reálné zdražení. Když koupíme v zahraničí dráž, než bychom museli, odevzdáme do zahraničí část národní práce zdarma. Český vývoz přitom devalvaci nepotřebuje. Vyčteme to z faktu, že vývoz je dlouhodobě vyšší než dovoz. Roku 2014 to bylo (i s tím přifouknutím) o 441 miliard korun.

Proč to tedy děláme? Proč si tak libujeme v žebráckých mzdách a rozdávání?

Odpověď chybí. Politici dávají přednost odvedení pozornosti jinam, třeba k uprchlíkům. Ani zaměstnavatelé, hospodářské komory, průmyslové a podnikatelské svazy nemají zájem o odvykací kůru ze závislosti na nízkých mzdách a daňovém podbízení, které jim momentálně zajišťuje pohodlné zisky. Kdo by se staral o budoucnost s rýsujícím se sestupem do pralesní ligy?

Čísla a trendy shora nás však mohou ovlivňovat opravdu dlouho. Je tu také závazek přijmout euro, byť dosud nebyl stanoven termín. Z probíhající diskuse o přijetí či nepřijetí eura lze podle autorů Martina Fassmanna a Jaroslava Ungermana nabýt dojmu, že to není podmíněno ničím jiným než splněním maastrichtských kritérií (schodek státního rozpočtu, rozsah a úrok státního dluhu, inflace):

„To nikdy nebyl a ní názor ČMKOS. Podle našeho názoru se z diskuse vytrácejí otázky související s mírou reálné konvergence české ekonomiky. Konkrétně například s jakou úrovní mezd, platů a celkové produktivity budeme přijímat euro a hlavně s jakou cenou, respektive s jakým kurzem se budou tyto veličiny oceňovat (samozřejmě veškerá aktivita obyvatel ČR, včetně například jejich úspor).“

V loňských oslavných zpěvech u příležitosti čtvrtstoletí obnovené demokracie se hovořilo jen o tom, jaká že byla ta česká transformace úspěšná a správná. Fiasko se podařilo zamluvit. Až letos se tedy problému uchopily odbory, když jim došlo, že opravdu není nikdo jiný, kdo může na politiku levné práce zaútočit. A když člověk vidí všechna ta čísla pohromadě, jdou na něj mrákoty. Výzva k obratu však vyžaduje víc než postřeh pozorovatele, že nám čvachtá v botách. Cesta z bažin narazí na silné zájmy, a proti těm se nelze prosadit bez vystupňování bojového ducha.

Nejtísnivější pasáž studie obsahuje obavu, zda už jsme nezašli tak daleko, že změna není možná:

„Česká republika dnes reálně stojí – ať si to uvědomujeme, či nikoliv – před volbou, zda budeme dále pokračovat a dále prosazovat politiku levné práce: levného kurzu koruny, politiku nízkých mezd, nízkých sociálních standardů a nízkých daní, nebo se dáme cestou moderního rozvoje.

Přirozeně, že na základě těchto skutečností se lze ptát, zda je vůbec reálné zásadně změnit prosazující se směr hospodářské politiky. Zda lze reálně uvažovat o jakési vládní hospodářské strategii v situaci, kdy už jsou „karty rozdány“, kdy se česká ekonomika vyprofilovala a možná ještě stále víc profiluje jako záložní ekonomický prostor německé ekonomiky?

Jakými cestami by bylo možné, v současné situaci, po bezbřehé a v řadě případů přímo destruktivní privatizaci, dostat se na špici v některých moderních a rozvíjejících se odvětvích či oborech, na špici v oborech, kde je také možno dosahovat rovnoprávných cen a vysoké produktivity práce?

Odpověď na takovou otázku není rozhodně jednoznačná, protože není ani zřejmé, zda se takový obrat v hospodářské politice v České republice podaří. Nicméně po 25 letech zkušeností dobře víme, co se stane, když budeme pokračovat dále stejnou cestou politiky levné práce. To je cesta technologického zaostávání a sestupu k nižším stupňům zpracování, s nižší přidanou hodnotou, s nižším oceněním, s nižší produktivitou a samozřejmě také s nižšími mzdami. Je to cesta trvalého uzamčení České republiky do pasti chudoby.“