Nezájem médií je sice zarážející, nicméně neúčast nejen ministra školství, mládeže a tělovýchovy, který se omluvil z důvodu jiných zahraničních povinností a delegátům poslal písemnou zdravici, v níž vyjádřil činnosti ČUS podporu, ale zejména jeho kompetenčně zodpovědného náměstka a nejvýše postaveného státního úředníka pro sport Petra Hulínského byla ostudná.

Náměstci ministrů jsou zodpovědní za zastupování nepřítomného ministra, a kde už jinde by měl náměstek ministra pro sport čerpat poznatky ze sportovního hnutí, než na valné hromadě jeho největší a nejpočetnější organizace.

Také předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval se velmi snaží být reprezentantem celé české sportovní obce (jakkoli je to v zahraničí neobvyklé), a přestože sám je členem ČUS, ani on si nepřijel poslechnout poznatky o situaci sportu v ČR zejména od těch, kteří se sportování věnují na úrovni tělovýchovných jednot a sportovních klubů.

A slyšet opravdu bylo co. Všemi přítomnými asi nejvíce otřásly výsledky studie Světové zdravotnické organizace z roku 2013: „ Češi jsou nejtlustší v celé Evropě a v širokém okolí.“

A je to přitom právě obezita a nadváha, která je hlavní příčinou všech nejvýznamnějších civilizačních chorob, jakou jsou choroby pohybového ústrojí, onkologická onemocnění, nemoci dýchacího ústrojí, psychické problémy a s tím spojený stres, snížení imunity a náchylnost k infekčním chorobám, ale hlavně choroby spojené s tzv. metabolickým syndromem, tj. diabetes 2. typu, infarkt myokardu, ischemické choroby srdeční, cévní příhody mozkové, ateroskleróza. Všechny tyto choroby pochopitelně výrazně ovlivňují úmrtnost obyvatel.

Pokud někdo namítne, že za posledních dvacet let se navzdory tomu průměrná délka českých mužů a žen znatelně prodloužila, nechť si však uvědomí, že se tak stalo zejména díky zkvalitnění zdravotní péče, zlepšení účinnosti léčebných metod a léků. Ale tato léčba, ke které by v mnoha případech nemuselo při zdravém životním stylu, pravidelném pohybu a sportování docházet, stojí české zdravotnictví každoročně více než 74 mld. Kč!!!

Přitom ze studie KPMG z března t. r. vyplývá, že cca 100 Kč, věnovaných na vytváření podmínek pro sport ušetří až 253 Kč za léčbu výše popsaných chorob. Nabízí se otázka, proč tedy se český stát už léta, na rozdíl od prakticky všech zemí EU, chová k podpoře sportu tak macešsky. Podíl výdajů ze státního rozpočtu na sport v porovnání k HDP je dnes už prakticky nejnižší v rámci EU. Navíc stát sebral sportovnímu prostředí další příjmy z činnosti loterijních společností, což v rámci EU učinili pouze na Kypru a v Lotyšsku.

A řada obcí, které prostředky z loterií odebrané státem sportu získaly, navzdory mnoha proklamacím tyto peníze do sportu nevrací. A tak se nelze divit, že názory občanů v ČR se dle  průzkumu firmy SANEP, prováděném na reprezentativním vzorku více než 16 tis. respondentů, za posledních pět let prakticky nezměnily a jsou vůči péči státu o sport velmi kritické. I to se dozvěděli delegáti víkendové valné hromady ČUS.

Na rozdíl od pana náměstka ministra pro sport Petra Hulínského a předsedy ČOV Jiřího Kejvala se tak delegáti dozvěděli, že sice více než 95% respondentů považuje sport pro zdravý vývoj dětí a mládeže, více než polovina z nich nesportuje vůbec nebo jen příležitostně.

Přitom jen třetina oslovených považuje tělesné aktivity ve školách za dostatečně kvalitní a tři čtvrtiny z nich by si přálo zvýšit počet hodin TV. Jen necelých 20% považuje podporu státu v této oblasti za dostatečnou a necelá třetina se domnívá, že je dostatek kvalitních a veřejně přístupných sportovišť pro děti a mládež.

Téměř 90% tázaných považuje sport za vhodnou formu prevence proti nežádoucím společenským jevům a téměř 82% požaduje od státu vytvoření lepších podmínek pro zajištění dostatku cvičitelů a dobrovolných trenérů. Více než 60 % dotázaných je toho názoru, že stát by měl při financování sportu upřednostnit mládež a téměř 90% očekává od obcí, měst a krajů, že budou pečovat o provoz a údržbu místních sportovních zařízení.

Téměř 80% respondentů by přivítalo, kdyby stát přijal zákon, který by legislativně zřetelně definoval podmínky a pravidla státní podpory sportu a sportovního prostředí.

Jsem bytostně přesvědčen, že nejtlustší národ v Evropě a širokém okolí ve státě, který na sport vynakládá vůči HDP prakticky nejméně zdrojů a jako jeden z mála neumožňuje sportovnímu prostředí čerpat prostředky přímo z činnosti loterijních společností, nemá příliš šancí dohonit vyspělou Evropu v aktivitě, zdraví, produktivitě práce ani snižování mandatorních výdajů a je na těch státních představitelích, kteří dnes v rukou třímají nástroje na změnu tohoto stavu, aby se probrali ze sna a začali konat.

Téměř patnáct let starý Národní program rozvoje sportu pro všechny, který vláda ČR přijala v lednu 2000 je již nejen vousatý a překonaný, ale především zůstal jen na papíře.

Takže pánové, dosti politických řečí, právnických kliček a nenaplněných slibů a všichni na start závodu a souboje o návrat k Tyršovým sportovním hodnotám v Česku, pro nějž stát vytvoří potřebné legislativní, finanční i personální podmínky srovnatelné s vyspělou Evropou.
                                                                                                              
Michal Kraus