Obavy z budoucnosti (ovšem za předpokladu, že budou dále růstu výdaje na sociální služby), ministerstvo nutí  k úvaze o širší reformě sociální péče. To navzdory tomu, že podle předpokladu ředitele ministerského odboru sociálních služeb Davida Pospíšila, je objem financování dostatečný na příštích 15  let, pokud však nedojde k „nenadálým výkyvům“(!). Strohá informace, která si žádá širší prodiskutování.
    

Předně, zajímavý je údaj o objemu dotací na sociální služby¨ministerstva práce a sociálních služeb. Jak z výše uvedené informace vyplývá, ony ztrojnásobené náklady na sociální služby na letošní rok představují  18,6 miliardy korun, zatímco v r. 2011 byl tento rozpočet na dotování sociální péče jen 6,22 miliardy korun. Nabízí se otázka, v čem tkví podstata trojnásobku objemu finančních prostředků, když navzdory výrazného zvýšení je všeobecně (neodůvodněně) konstatováno, že sociální služby jsou z mnoha důvodů stále nedostatečně zajišťovány? Není to třeba také tím, že jak podotýká ředitel Pospíšil, se více tgřeba často vyskytují „nenadálé výkyvy“? V čem lze spatřovat ony „výkyvy“, snad ne např. ve skokovém nárůstu potřebných a z toho plynoucí zvýšení nákladů na jejich uspokojení? Je totiž dost nepravděpodobné, že by se za deset let počet osob, požívajících či potřebných sociálních služeb zvýšil o trojnásobek? Spíše je pravděpodobnější, že zmíněné trojnásobné zvýšení finančních prostředků na sociální služby může být např. v poskytování dotací tzv. „neziskovkám“, údajně zajišťující tyto sociální služby. Ty si totiž mohou nárokovat vyšší  dotace na své služby se zdůvodněním, že poskytují širší, kvalitnější a finančně náročnější služby, jejichž plnění či realizaci nikdo z MPSV nekontroluje, nicméně finance jim s naivní důvěřivostí velkoryse poskytují.
     

Proti poctivým a snaživým lidem, kteří v některých neziskových organizacích obětavě   plní humánní poslání ve výkonu potřebných sociálních služeb, nelze nic namítat, naopak si zaslouží všeobecné uznání. Nicméně, z dosud (účelově) neveřejného seznamu všech dosud podporovaných institucí, sdružení, nadací, svazů, iniciativ, drahých koncepcí a strategií, které v současnosti mají řešit romskou integraci včetně problémy sociální vyplývá, že  jen pro tyto účely je těchto „dobročinných“ spolků v ČR celkem 139, slovy stotřicetdevět! Této činnosti, široce pojatým aktivitám a službám, se neoficiálně říká „etnobyznys“. K těmto dotacím, resp. nákladům, které „NO“ dostávají, nutno ještě připočítat osobní sociální dávky,  příspěvky na  bydlení, zničené byty, dluhy na odvozu odpadu, spotřeby vody, energiích, zdevastované části měst a s tím související všudepřítomnou všeobecnou  kriminalitu. Těchto 139 subjektů je zaměřeno výhradně na romskou problematiku v celé její šíři. Vedle těchto neziskových organizací ovšem existuje  bezpočet dalších dotovaných subjektů, které rovněž „žijí“ z dotací MPSV, ale i dalších orgánů, darů, sponzorů, včetně dotací z EU. Nakolik tyto subjekty, jako např. Člověk v tísni, plní své proklamované cíle, tedy  humánní a sociální služby, ponechme stranou. Jisté je, že zrovna Člověk v tísní se svou humánní a sociální činností jen zaštiťuje, protože má mnohem jiné cíle, resp. zadání, pohříchu dobře placené.
     

Práce vlády, resp. ministerstev, ale v podstatě všech státních orgánů, jakkoli neskromně prezentují své (mnohdy problematické) výsledky, mají jedno společné: nemají, lépe řečeno nenesou žádnou odpovědnost za nesplnění zadaných úkolů, ale co víc, oni nenesou žádnou  hmotnou odpovědnost za případné deficity (ztráty) v rozpočtu v rezortu, který jim byl jako politický úkol svěřen pro plnění resortních záležitostí. Z toho také pramení faktický nezájem o plnění a faktický stav věcí na úseku, které nejen řídí, ale i zabezpečují a dotují financemi ze státního rozpočtu, tedy daní nás občanů.
    

Jak výše mj. také uvedeno, ministerstvo MPSV hodlá zavést „širší reformu sociální péče“. Má to být reakce jak na současné zvýšené náklady na sociální agendu ministerstva, tak také výhledově na dobo okolo roku 2050, kdy by už měl být problém sociální politiku finančně zvládnout. Pokusů či snah o různé reformy  sociálního a důchodového zabezpečení bylo od devadesátých let (po sameťáku) již několik a jak ze stávající situace vyplývá, reálné, hlavně poctivé řešení se bohužel nenašlo.  Ne že by nebylo, ono jistě je, ale problém byl vždy v tom, že se  našli chytří „řešitelé“, kteří místo poctivého řešení problémů ve prospěch občanů, chtěli na reformách hlavně vydělat, resp. zbohatnout. Upřímně řečeno, pouhé ředitelské konstatování, že se za deset let ztrojnásobily náklady na sociální služby a potřeby MPSV  a které nebyly konkrétním, resp. věrohodným způsobem prokázány, nevylučují možnost tzv. „defraudace“, resp. zneužití, nebo také zcizování finančních prostředků nekalými způsoby pro ještě nekalejší potřeby. Kdož ví! Toto „předsudečné“, ničím nedoložené podezření však vyplývá z pouhého faktu, že státní orgány, vč. ministerstev, nedisponují žádnou, notabene hmotnou zodpovědností. Kulantně řečeno, miliardové deficity (normálně řečeno ztráty , resp. zpronevěra), nedostatečně rozpočtované položky, trvalé požadavky na zvyšování rozpočtu obhospodařovaných kapitol toho kterého resortu, přesuny, úpravy rozpočtu, resp. jiné finanční „transakce“ ‚ (či přesněji „machinace“) jsou naprostou samozřejmostí, aniž by byla někým (kromě NKÚ) požadována analýza, zdůvodnění nebo dokladování stavu věci.
    

Všeobecně panuje názor, že se státu nedostává finančních prostředků navzdory tomu, že jsme „nepředstavitelně“ výhodně dotování EU a to až tak, že pokud bychom prý nebyli v EU  a nebyli EU dotování, dávno jsme přišli „na buben“! V této souvislosti se nabízí otázka, proč má stát stále nedostatek finančních prostředků, resp. větší finanční potřebu na uspokojení sociálních potřeb naší společnosti. Existuje-li otázka, existuje i odpověď: aniž by bylo  nutné jmenovat nebo adresně upřesňovat kdo, kde, kdy a jak, (pro méně vnímavé či chápající, něco je již napovězeno výše), lze naprosto jednoznačně, otevřeně a bez skrupulí  konstatovat: krade se!