A nedojde-li k tomu výsledkem podzimních voleb, pak nepochybně ožije osvědčená historická praxe, v důsledku níž padali v Čechách z oken svých úřadů vysocí političtí představitelé. Tak jako například při druhé pražské defenestraci královští místodržící Slavata a Bořita z Martinic, kteří spolu se svým písařem Fabriciem po vyhození z okna Pražského hradu dopadli z výšky dvaceti metrů do kupy hnoje.

Samozřejmě, v nově nastolených politických poměrech nebude místa pro figurky typu premiéra  Sobotky ovládaného Bruselem, cizími ambasádami, zlovolnými poradci a lobbisty, sorosovskými neziskovkami a jinými šíbry všeho druhu.  Přestane poklonkování Evropské unii, jejíž proimigrační politika hrozí, že i u nás budou lidé nelítostně drceni pod koly automobilů řízených těmi, kdo provolávají svého Boha za toho největšího.

Nad novým politickým světa během by u nás bděl jakýsi patron v duchu výroku habsburského císaře Franz Jozefa der Erste, jenž prohlásil, že jeho hlavním úkolem je chránit své národy před jejich politiky.

Bezesporu není žádným přeháněním tvrdit, že stav společnosti prochází krizí. Existují oprávněné obavy o naši budoucnost, minimálně o budoucnost našich potomků.  Lidská povaha je však většinově taková, že lidé k revolučním změnám přistupují zpravidla až ve chvíli osudového ohrožení. Češi velkou měrou ctí lidovou moudrost, která praví, že (slušně řečeno) nejde o nic, nejde-li o život.  

Není proto přehnaným pesimismem nečekat od nastávajícího období zásadní politický  obrat. Domnívám se, že výsledky českých voleb se nebudou lišit od těch, jež letos již v Evropě proběhly a hořce zklamaly ty, co doufali v zásadní  změnu.