Jaké píše dále deník, desítku běžných kontejnerů zdobí verše Václava Havla, Jiřího Koláře či Vladimíra Burdy. Opravdu  pozoruhodný počin. Představa, že Ostravané budou (zda vůbec) při vyhazování odpadků číst na páchnoucím kontejneru  nepochybně hlubokomyslné verše Václava Havla, je už nyní k smíchu. Je to nejen neetické, ale také tragikomické. Už samotný fakt, že je čtenářům PRÁVA sdělováno, že to budou verše Václava Havla je samo o sobě k smíchu. Nejenže je z Václava Havla vytvářen naprosto  nepřiměřeně adorovaný kult osobnosti rozměrů, blížících se kultu osobnosti Klementa Gottwalda a dalších komunistických osobností, ale V. Havlovi jsou z původní profese kulisáka přičítány charakteristiky jako spisovatel, dramaturg, režisér, scénárista a jak sděluje PRÁVO,  z Havla se stal dokonce básník. Jaký básník a jakými asi verši proslul kulisák Havel? Asi by nebylo od věci seznámit veřejnost s jeho básnickou tvorbou, protože (je-li jaká) dosud byla veřejnosti utajována!
   

Možná si ale aktivitu POPO, tedy „poetické popelnice“, jak ji nazvali autoři vysvětlovat také tak, že měli v úmyslu parodovat Havlovu „básnickou tvorbu“ na kontejnerech na způsob známého přísloví, že „jména hloupých, na všech sloupých“? Autoři sice říkají, že jde o vybranou českou experimentální vizuální poezii, která je prý někde na pomezí slova a obrazu, o to větším paradoxem je, že by se na této „tvorbě“ podílel také Havel. On je snad také malíř? Vyvolává to totiž dojem, že vedle autorství jakési vizuální poezie, by se Havel mohl také projevit jako malíř obrazů! Pak by už chybělo uskutečnit nějakou ucelenou výstavu jeho obrazů, možná by také překvapil nějakým pleteným svetrem, čepicí, nebo háčkovanou dečkou, nebo, jak je dnes moderní, také nějakým receptem na  kuchařskou specialitu.
    

Lidé, kteří se snaží z Havla udělat kultovní modlu, člověka, který je víc než obyčejný člověk, jen snad  s větším politickým významem a dosahem si však neuvědomují, že nekritické, realitě neodpovídající zveličování osobnosti Havla jeho význam dehonestují mnohem víc, než jejich snaha jej adorovat. Je to asi dáno přehnanou polistopadovou euforií, snaha nějak na sebe upozornit, že i oni mají jakýsi vztah k Havlovi, chtějí se ukázat, být nejen v řadě, ale také z té  řady aspoň trochu „vyčnívat“, stát se zajímavým, nevšedním, loajálním, být opravdovým „havloidem“!  Zkrátka, mít z Havlovy popularity také nějaký ten prospěch.
     

Že to není ojedinělé havloidní faux pas svědčí skutečnost, že po Havlovi jsou pojmenovávány vedle letiště také náměstí, ulice, školy, houpačky, pardon, lavičky, lahvičky, brzy možná i stoly a stoličky apod., i když de facto lavička už existuje. Jistě ne poslední oficiální „Lavička Václava Havla“ byla instalována ve Zlíně. Není to ale typická lavička, jak by z názvu vyplývalo, ale de facto stolek kolem kmene jakéhosi nevzrostlého stromu, ke kterému jsou přistaveny dvě židle. Proč tedy Havlova lavička, ví jen autoři, resp autor. Apropó, autorem vůbec první Havlovy lavičky, přesněji stolku kolem stromu a dvou židlí, byl zesnulý „hradní“ architekt  Borek Šípek, který ji  zhotovil tzv. za „hubičku“, tedy za obyčejných tři sta tisíc korun. Pro upřesnění, klasická lavička V. Havla (i když v poněkud abstraktním provedení) skutečně existuje, i když sedět na ní je prý jen na vlastní riziko. Čí je to dílo, kolik ta stála, mě není známo.
    

Snaha některých lidí, přesněji řečeno havloidů a pravdoláskařů,  posmrtná adorace a glorifikace „Vaclava Hejvla“ nebere konce. Nějak jim nedochází, nebo zapomínají, že to není zas  tak dávno, co bylo komunistům vytýkáno, že nechávali pojmenovávat různé objekty jako školy, ulice, parky, náměstí, ale i město po nějakém tom soudruhovi. Dnes už sice nemáme oficiálně soudruhy, ale máme „občany“, jako např. „Občan Havel“, který (díky nekritickým obdivovatelům) nebyl také ušetřen nesoudné, nehorázné glorifikaci a adoraci. Jakkoli s tím nesouhlasila drtivá většina nejen pražanů, ale i velká část občanů  z jiných míst Českém republiky, bylo Letiště Praha-Ruzyň přejmenováno na Letiště Václava Havla, alias Václav Havel Airport Prague (pro většinu občanů však pořád letiště Ruzyň). Aby toho nebylo málo, po Havlovi se už jmenuje i jakési náměstíčko u Národního divadla, ale zcela jistě také nějaké další veřejné objekty atd. Stejně jako např. u K. Gottwalda bylo veřejným tajemstvím, že si velice rád „přihnul“, nikdy se tato „slabost“ veřejně nepublikovala, protože vnitrostranická disciplina a ústřední výbor KSČ to nedovolovaly. Pravda, nebylo to demokratické, ale dalo se s tím žít.
   

Dnes, pokud je to pravda, už žijeme v demokracii, máme také svobodu slova a můžeme říkat, co máme na srdci. I když ne zas tak úplně, protože někteří mohou víc, jiní zase říkat méně. Jedni si přivlastňují právo na víc pravdy, než mohou mít ostatní.  O prezidentovi  Zemanovi se říkají a píši velmi nepěkné, hrubé a urážlivé věci. Je prý demokracie, svoboda slova. Říct ovšem o Havlovi, že kromě toho, že byl dramatik, spisovatel, režisér, dnes už i snad básník, že byl jak o něm říká např. Aneta Langerová „symbolem morálky a slušného chování“, byl  také alkoholik, děvkař, člověk, který, jakkoliv bojoval proti komunistickému režimu, byl  členem KSČ a také jistým způsobem spolupracovníkem StB. Takové věci se říkat nesmí, tedy mohou, ale člověk je považován buďto za komunistu, pro kremelského trola, ruského agenta, nedemokrata, levičáka apod. Zkrátka, „ta naše demokracie česká, je tak hezká, tak hezká, že nemůže být lépe, než je dneska, než dneska“!