Nestálá politická situace, rozbouřenost, spojenectví, správa území přes hejtmany (tenkrát ale s přímým objížděním vůdce), demokracie jako násilí nad menšinami (které se transformuje do prokletí), abych jmenoval alespoň některé…. Během uvedeného setkání jsem se mimo jiné seznámil i s představiteli malého rakouského městečka Marchegg. Městskou delegaci vedl rada pro umění, kulturu a turismus, Karl Heinz Klement. Při loučení mě pozval navštívit Marchegg. Pozvání jsem přijal, a nelituji. Vrátil jsem se v neděli večer bohatší, než jsem byl při odjezdu v sobotu ráno. Jsem vděčný novému příteli, jeho manželce Helga a jejich přátelům a všem, se kterými jsem mohl seznámit. Všichni účastníci oslav se společně postarali o nezapomenutelnou dobrou náladu a důkaz, jak málo stačí lidem ke štěstí.

Marchegg je jediným městem v Rakousku, které bylo založeno českým králem Přemyslem Otakarem II a olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburgu. Bylo to bezprostředně po bitvě u Kressenbrunnu, dvě míle od města a hradu Hainburg. Od zakladatele dostal Marchegg titul královské město. Toto jediné české město v Rakousku se nachází v okrese Gänserndorf ve spolkové zemi Dolní Rakousko, při hranici se Slovenskem. Hranici tvoří řeka Morava, německy March. Podle Wikipedie žilo v Marcheggu k 1. lednu 2017, 2 908 obyvatel.  Z tohoto počtu bylo cca 10 % Slováků a Čechů. Přemyslu Otakarovi II byla 23.6.2018 na hlavním náměstí odhalena nadživotní socha, 21. a 22.7. se oslavovalo převzetí relikvie.

Zmiňuji se o Marcheggu nejenom proto, že město je zmiňováno v pracích předního historika přemyslovské doby prof. Josef Žemličky a kvůli účasti na oslavách převezení a instalace ostatku patronky chrámu a města, svaté Markéty Antiochijské, ale i proto, že Marchegg je unikátní lokalita milovaná velkým množstvím čápů (59 párů v tomto roce), bohatou přírodní rezervací, a v neposlední řadě i kvůli nevyužitým možnostem regionální spolupráce, například Jihomoravským krajem.

Chrám svaté Markéty Antiochijské, navržený jako trojlodní katedrála jihofrancouzského typu, představuje sakrální stavba s dominantním raně gotickým presbytářem. Chrám se nachází v centru města. První písemná zmínka o městě a kostele sv. Markéty v něm je z roku 1268. V tomto roce odevzdal PO II patronátní práva řádu Johanitů (dnes Maltézských rytířů). Během první rakousko-turecké války v roce 1529 a švédské války 1634 došlo k těžkým poškozením chrámu. Až do roku 1790 bylo k bohoslužebným účelům používáno pouze kněžiště. Za Karla knížete Pálffyho byla v letech 1789 - 90 postavena menší loď s kůrem. Varhany z roku 1912 byly renovovány a 27.5.2018, včas k oslavám 750 let od založení města, slavnostně posvěceny a použity během slavnostní mše.

Relikvie svaté Markéty Antiochijské získal již biskup Brun. Ostatek byl uchováván v olomoucké katedrále sv. Václava. Díky daru arcibiskupa Mons. Jana Graubnera byla relikvie v sobotu 20. července 2018 převezena (na voru po řece Morava) do Marcheggu a v neděli 21. července slavnostně instalována v chrámu svaté Markéty Antiochijské. Slavnostní mši obohatil profesionálně zpívající místní chór. Jeho kvalita nabízí možnost samostatného, nebo společného vystoupení s českým chórem, například v městech spojených s PO II: České Budějovice, Olomouc, ale i Praha. Kdy? Třeba již na jaře 2019.

Dovedu si představit v době rostoucí nejednoty v Evropě, i vznik středoevropské iniciativy, založené na: 1) historii mocného středoevropského panovníka PO II, 2) skutečnosti, že v Marcheggu je stálá expozice PO II v zámku (nic podobného není v Čechách a na Moravě), 3) na historické skutečnosti dokazující, že podél řeky Moravy procházely cesty již od pravěku. Nejznámější z nich je Jantarová cesta. Ta v tomto úseku spojovala keltské oppidum na Brunbergu, později i římské Carnuntum, se sídlišti na jižní Moravě. Po této cestě opakovaně přicházeli svatí Cyril a Metoděj.

Připomínám, že PO II se nedostal během svého vládnutí do finančních potíží. Zrod městské demokracie ve 13. Století, který on umožnil, vytvořil prostor pro vývoj společnosti, kultury, kvalitních diplomatických schopností a sňatkové politiky. Proto si mohu představit, že zmíněná iniciativa by mohla mít i společné sídlo v Marcheggu, především po ukončení renovace zámku (předpokládám v roce 2021-22). Zámek totiž zachránila před zbouráním sbírka občanů města. Kde tomu bylo podobně, nevím. V roce 2019 se bude konat v Marcheggu přeshraniční výstava (Vídeň – Bratislava) věnovaná bohatství střední Evropy.

Při pohledu do historie vidím, že ukončení rekonstrukce zámku bude spadat do doby oslav kněžny Libuše. Tato mytická česká kněžna byla dcerou vojvody Kroka, manželkou Přemysla Oráče, zakladatele dynastie Přemyslovců. Příběh Lubossa byl poprvé popsán v Kosmově kronice z počátku dvanáctého století. Pro čtenáře vzdálené od historie uvádím, že existuje také opera: Praha založená Libuší a Přemyslem. Opera patří k nejvýznamnějším pracím Antonia Danzima (kolem 1690 - 1763), italského impresária působícího v Praze pod záštitou hraběte Františka Antonína Šporka v první třetině 18. století. Danzi sám zpíval roli rytíře Ctirada, hru uzavíral chvalozpěvem věnovaným Praze a císaři Karlu VI. Novodobou rekonstrukci díla provedl Robert Hugo. Rekonstruovanou operu uvedl jeho soubor Capella Regia Praha poprvé v Míčovně Pražského hradu 22. května 2004 v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 2007 bylo dílo uvedeno ve Valdštejnském paláci v Praze a na festivalu komorní hudby na zámku v Českém Krumlově.

Marchegg mě překvapil i jinak: Mladý, 14 nebo 15 letý Henok David, adoptovaný hudebník, sportovec a výborný žák ve škole. Nevím, zda se narodil v Africe nebo Karibiku. V každém případě jsem slyšel o něm jenom slova chvály. Pozoroval jsem jeho skromné, přirozené chován během a po koncertu, a tak obdržel další důkaz pro to, co dokáže lásky a respektu plný vztah i v době migrant-fobií, v převážně konzervativní katolické společnosti města.

Píši li o vztahu, nemohu nepřipomenout setkání a bohatý, krásný rozhovor se seniorem, Gerhardem Maywaldem, známým jako Storchenvater (otec čápů). Od něho jsem se dověděl hodně nového a zajímavého nejenom ze života čápů. A obdržel další důkaz pro to, co dokáže profesionální vztah člověka k přírodě. Během nedávného bouřkového počasí bylo poškozeno velkým padajícím stromem jedno z mnoha čapích hnízd. Při pádu na zem byli zraněni dva malí bílí adebarové.  Prosím nespojovat pojmenování čápa adebar s názvem experimentálního dvouminutového filmového šotu produkovaného Rakušanem Peter Kubelka v roce 1957. Díky zkušenosti, profesionalitě, a pravidelným kontrolám otce čápů, Gerhard Maywald ošetřil zraněného čápa, organizoval další pomoc v nedaleké záchranné stanici pro ptáky a zvířata v Haringsee (www.eulen-greifvogelstation.at) vedené lékařem, veterinářem Hans Freyem. Ošetřený mladý adebar byl brzo po té přijat, tj. adoptován čapím párem bez mladých. V tomto kontextu se nabízí přísloví: Mnoho čápů, málo žab.

Přísloví uvedl již Jan Amos Komenský ve svém díle Didaktika. Možná, že se ale jedná o potvrzení lidové moudrosti a také osobní zkušenosti v Marcheggu, kterou jsem získal: Nehledě na řeku a bažiny, teplo a bohatou přírodu, nejsou tam již několik let komáři. Proč tam nejsou komáři, mi nikdo nevysvětlil. Mé vysvětlení je jednoduché, nemusí být pravdivé: Když je hodně čápů, tak je málo žab. Proč? Čápi je mají rádi. A když je málo žab, tak může být hodně much, protože je méně zvířat, která by je jedla. Ale zase více zůstane pro čápy. Těm se tak může podařit odchovat více mláďat. To indikuje příklad z roku 2015: 36 čapích párů v Marcheggu mělo 97 mladých. V osmi hnízdech, jež každé má váhu okolo 800 kg, největší až do 2.000 kg, se narodili dokonce 4 mladí. A když dospěje víc mláďat čápů, tak se postarají o mouchy, které nás obtěžují. To je koloběh přírody, která si dovede s mnohým poradit. To nelze říci o některých částech projektu WWF v Marcheggu a regionu. Jeví se mi, že projekt je pravděpodobně řízen ze vzdálené kanceláře někým bez potřebných znalostí přírody, jejích zákonů a pravidel. Krátce: Bez vztahu k přírodě a její potřebám.  

Po rozhodnutí navštívit Marchegg jsem z časových důvodů ignoroval zkušenost a neprověřil informaci o tom, že Marchegg je železničním uzlem, pohraniční přechodovou stanicí na Slovensko (od 20. Srpna 1848) a má přímé 20 minutové spojení s Bratislavou i Vídní. Proto jsem musel strávit více než 5 hodin v autě na cestě tam a 6 hodin na zpáteční cestě do Prahy, abych si ještě jednou mohl uvědomit, kde, a co je kvalita života a jaká je jeho cena. Čapí hnízda v Marcheggu jsou zcela jistě nejenom pro mne příkladem. Souhlasu netřeba.