20. února 2025 - 07:00
Tehdy již zcela zjevně probíhal proces, který měl dle knihy amerického zpravodajského experta George Friedmana pod názvem Příštích sto let (vydané v roce 2009) vyústit počátkem třetí dekády v ohniska sporu mezi Ruskem a silami NATO.
Samozřejmě Friedman, jinak chladný geopolitický analytik, nic neříká o americkém nedodržení slibu nerozšiřovat Alianci na východ, když namísto toho konstatoval, že pro Spojené státy je nevyhnutelnou výzvou, jestliže Rusko obnovuje starou sféru vlivu. Friedman je zřejmě upřímně přesvědčen, že expanze NATO až na hranici Ruska nemá s rozšiřováním sféry vlivu USA nic společného. Ale k tématu:
Stalo se tak z důvodu zamyšlení, nakolik filosofický směr vzniklý v průběhu XX. století jako reakce na kolaps marxistického programu diktatury proletariátu ovlivňuje dnešní evropskou vládní politiku mající sice na vývěsním štítu napsána různá uvědomělá, lidumilná a rádoby demokratická hesla, zatímco jsou názory a potřeby lidí politikům fakticky lhostejné. Avšak... Jsou jim opravdu lhostejné? Připusťme, že ne vždy.
Agresivní vládní moci rozhodně neuniknou názory, které nejsou v souladu s dnešní progresivistickou doktrínou. Namísto aby s těmito opačnými názory vedl vládní establishment korektní inteligentní ideologický diskurs, zneužívá k jejich potírání brutálních mocenských nástrojů. Takže nás nesmí překvapit, že v únoru 2022 nejvyšší státní zástupce ČR, jinak byvší vojenský prokurátor podávající ještě krátce před Listopadem 1989 žaloby na odpírače vojenské služby, oficiálně upozorňuje na nepřekročení limitů ústavou zaručené svobody projevu. Nebo před užaslé lidi předstoupí vládou jmenovaný koordinátor strategické komunikace (tak je nazvána instituce pro boj s nepohodlnými názory, které vládní moc označuje pojmem dezinformace), jinak bývalý vojenský policajt s nekultivovaným sdělením, že ti, co nemají shodné názory s vládou jsou SVINĚ.
Vždy na tom byla společnost v historii špatně, jestliže mantinely svobody slova určoval nejvyšší prokurátor nebo, když lidi dle jejich názoru škatulkoval policajt. Ale mávání klackem hodným zelených mozků není vše, co se nám může přihodit. .
Na českých soudech se začíná kupit judikatura tvořená trestně-právními rozsudky odsuzujícími osoby za jejich odlišný názor, než hlásá vládní moc. Vzniká otázka: Jestliže není vládní koordinátor strategické komunikace trestně odpovědný za to, že podněcuje k nenávisti vůči skupině osob tím, že ji označuje z důvodu jejího názoru za svině, pak lze jen stěží pochopit, proč by měl být trestně stíhán ten, kdo se veřejně vymezuje proti cizincům páchajícím v Evropě úmyslnou trestnou činnost vysoké společenské škodlivosti.
Ano, a jsme u neomarxismu. Jemu je jednak vlastní úzkostné stranění menšinám, proti čemuž by nebylo co namítat, pokud pachatelé generované touto menšinou nebudou úmyslně vjíždět náklaďákem do davů lidí. Sami zakladatelé neomarxismu se snažili být akademicky decentní, jejich kritickou teorii jako nezbytný základ této ideologie však často dělil jen krůček od toho, aby z akademické platformy přeskočila jiskra na veřejnost, do ulic, kde se rozhořela bitva nejen názorová, ale i ta používající fyzické násilí.
Praktické uplatňování neomarxismu používalo nástroj s názvem cancel cultur (kultura rušení). Byla vedena zejména snahou rušit tradiční rodinu, národ a jeho kulturu. Typickým příkladem kultury rušení bylo na Západě pálení univerzitních knihoven.
Vydatnou podporu při realizaci cancel culture poskytovali neomarxističtí filosofové. Jeden z nich, Herbert Marcuse se stal ideovým vůdcem zradikalizovaných studentů v květnu 1968 v Paříži. Tam létaly dlažební kostky, vyrostly barikády, studenti získávali nad městem kontrolu, již symbolizovalo mimo jiné velkolepé opanování staroslavné Sorbonny. Poté, kdy se ke studentům připojili francouzští dělníci, francouzský prezident nasedl do vrtulníku a hlavní město opustil s myšlenkou, že se již do funkce nevrátí (po opadnutí revoluční vlny do prezidenského křesla usedl znovu). Začáteční písmeno příjmení Herberta Marcuseho bylo jedním z oněch „tří M“ vlajících na revolučních transparentech s nápisy MARX – MAO – MARCUSE.
Revoluční generace německých studentů si za zvěstovatele své vlastní touhy po zničení kapitalismu a starých pořádků vybrala jednoho z otců neomarxismu, filosofa Theodora W. Adorna. Ten však odmítal násilí a se svými studenty na barikády nešel. Jeho genius vyvolal navíc velké rozhořčení tím, že na své studenty tropící na jeho přenášce výtržnosti, protože nechtěli poslouchat to, co si jejich profesor připravil, nýbrž chtěli mluvit o tom, oč měli zájem, zavolal policii. To byl ovšem velký průšvih. Dostal se tak v důsledku toho do vážného konfliktu s kolegy (např. s výše zmíněným Marcusem) i s celou levicí (pravice ho nesnášela odjakživa).
Prvky cancel culture aplikuje v plné míře dnešní vládní moc. Zaměřuje se na sociální a profesní ostrakizaci lidí za jejich kontroverzní nebo problematické výroky či činy. Ostrakizovaní jednotlivci mohou cítit nespravedlnost, což v mnoha případech vede k frustraci a k agresivní reakci. Cancel culture často staví určité jednotlivce nebo skupiny do role „nepřítele“ (např. do kategorie „SVINĚ“), kterého je třeba veřejně potrestat (sankcemi dle trestního kodexu nevyjímaje). Pokud se někdo stane terčem masivní negativní kampaně, může být dehumanizován, což usnadňuje ospravedlnění tvrdších forem útoků, včetně fyzického násilí.
A válku na Ukrajině, k jejímuž dalšímu pokračování (do posledního Ukrajince) vyzývá evropská politická proválečná elita, lze považovat za ten největší a nejodpornější projev cancel culture. Akt záměrně realizovaný, běžnému jedinci nepochopitelný. Akt nešetřící vlastní občany realizovaný odpornými individui, která sama by válku prožívala nepochybně v teple a bezpečí, navíc s nestoudně „odvážnými“ projevy v médiích, jimiž by motivovala obyčejné lidi jít na smrt.
Takové počínání evropské vládní mocí vystavil kritice na letošní Mnichovské bezpečnostní konferenci viceprezident USA J.D. Vance.
Byl to zvláštní pohled na gang válkychtivých kreatur šokovaných slovy amerického viceprezidenta prohlašujícího, že hrozbou pro Evropu není Rusko ani Čína, ale nebezpečí přicházející zevnitř, zejména v podobě ústupu svobody slova a neochoty hledat mírové řešení. Nebezpečí, jehož realizaci provádějí tzv. evropské elity.
A velmi komický byl na závěr výstup polského ministra zahraničí Sikorského, který – byť napovrch žertem – upozornil na dominanci evropských elit, když řekl, že jsou to ony elity, které mají nad Nobelovou cenou za mír kontrolu, a proto nechť se Trump při vyjednávání o Ukrajině snaží těmto elitám vyhovět tak, aby tuto cenu získal.
Bude Trump motivován cenou vynálezce dynamitu?