Něco jako jeho  dvojče. Souvisí s naší přirozenou potřebou se  toulat a hledat. Tedy vydat se na cesty do okolního světa, a to  z nejrůznějších  příčin. Ať už za poznáním  neznámého, nebo  jen pro radost z toulání se.  Po dobu 40 let od   Února 1948 to nebylo  snadné. Dokonce nebylo snadné cestovataní do okolních, tzv. pro cestování povolených zemí. Bylo velmi obtížné cestovat i po  SSSR, s výjimkou takových lidí se zvláštními kontakty jako byl Štětina či Pánek. Kdoví ale kam a proč  tito  lidé  cestovali. Směrem na západ či na jih nebo dál na sever se však bez výjezdní doložky a  samozřejmě i víz nesmělo. Dostat výjezdní doložku  bylo  pro tzv. neprivilegované prakticky nemožné. Těm zbýval jen stesk po světě.  A tedy i po změně, protože touha po změně s touhou po světě úzce souvisela.

Ti, kdo ještě na sklonku 80. let za tento stav věcí odpovídali, kdo dozorovali  všechny  ty ostnaté dráty kolem západních hranic  s jejich způsobilostí vytvářet dojem, že žijeme ve velkém koncentráku,  dnesvykládají, že  užtehdy se připravovali změny. Prý někdy od roku 1990 už s tím neměl být takový problém. Jak pro koho. Pokud jste patřili k tzv. komunistické smetánce, mohli jste jezdit tzv.“za kopečky“ i předtím. Služebně či na zmíněný devizový příslib. Přesto se iv této velmi omezené a pečlivě vybrané skupinělidí  každý rok našlo několik tisíc osob, kteří tzv. „zneužili“ dovolení cestovat a nevrátili se. Byli mezi nimi i členové a funkcionáři KSČ, či jejich blízkých. I oni nejspíše tím steskem  někdy trpěli, a nechtěli  riskovat, že příště příslib nedostanou.

Později se tu a tam dělaly později malé sondy či  průzkumy o motivacích emigrantů  ohledně jejich  rozhodnutí. Standardně byla jako jedna z hlavních příčin jejich emigrace  shledávána potřeba změny režimu v oblasti otevření se světu. Jistě mezi nimi byl i vliv lákadel  západního konzumního způsobu života. Nešlo vůbec o banány, ale hlavně o  luxus, včetně aut a jiných předmětů dlouhodobé spotřeby. Navíc o luxus, který by nebylo třeba skrývat před bdělými očima  uličních důvěrníků, sousedů apod. Přeplněné obchody různými cetkami i kvalitním zbožím  asinepatřily k tomu hlavnímu důvodu. Ten mohl býtspojen s tzv. plebsem. A s jeho  steskem po světě, od něhož jej oddělovalo několik řad ostnatých drátů, včetně elektrických, různé další bariéry a vojáci se samopaly, jak sedalo zblízka zahlédnout, pokud jste cestovali  v té době mezi Landštejnem a Slavonicemi.  Všichni ale věděli, že to může být ještě horší. Východní Němce tak ještě v roce 1989  postihl  zákaz vycestovat jak do Maďarska, tak i do Československa.To byla nejspíše ona poslední kapka pro tamější režim. Soudruhy „bytující“ nahoře  ve strukturách vyšší moci to až tak moc netrápilo.  Předpokládali, že  pokud by zákaz cestovat po světě pro „obyčejné lidi“, tedy pro velkou většinu občanů, které vnímali jako druhořadé  zrušili, že by  lidé měli potřebu   srovnávat  a ptali by se. Třeba na to, zda by tohle i to další nemohlo být jinak, když to tam „venku“ možné je. A nejen že by se ptali, ale mohli by vyvíjet aktivity, aby se to změnilo, aby už nebyli odkázáni  jen na zprostředkované, virtuální  informace ze zahraničních vysílaček  či  z filmů nebo novin a knih, které se nějakým způsobem dostaly přes hranice, ale mohli se na to podívat na vlastní oči. V té době přirozeně netušili, že nestačí jen kouknout a dost. K tomu, aby  našincům došlo, kam se vyvinul Západ od doby, kdy i česká společnost do této civilizace patřila, byly již potřeba i jiné postupy a techniky než jen  jednoduché pozorování.  

„Soudruzi nahoře“  s podporou„soudruhů dole“ selogicky rozhodli, že ani tuto možnost svým neprivilegovaným spoluobčanům neposkytnou.  Když však přišla doba, kdy  se nikdo nechtěl z nich hlásit k odpovědnosti za to, že téměř nikdo neznal jaké jsou  opravdové problémy Západu, chovali se jako mrtví brouci. Lidé  proto rizika akcelerované transformace směrem k západnímu světu  neznali. Nevěděli o obtížích  a problémech  lidí, kteří setřeba  zde dostali do nouze z důvodu nezaměstnanosti, zdraví i z jiných příčin. Jen malá skupina privilegovaných tušila, čím Západ tzv. strádá  a čím za svůj navenek okázalý blahobyt (z pohledu řadových občanů východní Evropy) platí. Kupodivu však právě  budoucítransformátoři, tento nedostatek shledávali  jako zajímavý. Jako něco, co  jim – jejich zájmům –nejenže nebude vadit, ale co jim a jejich záměrům poskytuje výhodu. My ostatní jsme na Západ a jeho rizika nebyli připraveni a   za to  jsme měli zaplatit. Za tento defektovšem  může právě minulý režim tím, že  zakazoval druhým seznámit se s okolním světem. Nebyli jsme připraveni na to žít  jako na Západě.  Proto dnes platíme  těžce předražené  ceny  za vodu, za energie, za vše co jsme spolu s transformací ze Západu převzali. Právě proto však nejspíše nesměl  Západ  být ani  standardními způsoby  zkoumán. Neexistovaly projekty, které by srovnávaly život tam a  tady. S výjimkou  tzv. kritik buržoazního  myšlení a způsobu existence, kde   byly předem stanoveny výsledky, k nimž se  smělo dospět, pokud měl být  takový projekt  a jeho závěry schváleny v rámci SPZV či SPEV, tedy  mezi plány státního  základního  či ekonomického výzkumu.  Pokračovalo to dokonce i v době, kdy  vývoj  perestrojky v SSSR signalizoval neudržitelnost  tohoto postupu, a kdy  „soudruzi“ už věděli, že cesta, po které slibovali, že někam vede, byla slepá.

Krátce po Listopadu se – navzdory  očekávání mnoha  těch, kteří v něco takového nedoufali - svět pro českou společnost jakoby pootevřel.  Najednou bylo možné cestovat do světa. Zdálo se, přišel i čas změn. Čechoslováci  nebyli v tomto směru jediní. Všechny  společnosti patří do sovětského impéria  absolvovaly  tuto zkušenost. Vedle Poláků i východní Němci, Maďaři, Bulhaři i Rumuni. A po nich  pobaltské, balkánské   a nakonec i ty ostatní postsovětské  komunity. Zvláštní na těch změnách bylo to, že  jich bylo  mnoho, a že byly tak rychlé. Byly četnější, rozsáhlejší i rychlejší než by našinec očekával. Jakoby je někdo  plánoval, i když na nich údajně nikdo předtím nepracoval. Trochu jako perestrojka v SSSR, kde poté, co byla  pod tímto názvem vyhlášena jako záměr, došlo k vytouženým změnám. Mezi nim i k rozpuštění impéria, což nejspíše ale patřilo aspoň u mnoha obyvatel této země k nechtěným změnám.

Existují různé,  ale  v principu převážně povrchní studie zabývající se    transformacemi té které satelitní komunity. Neexistuje však žádná solidní a přitom dostupná syntéza přechodů    z východoevropského modelu vývoje na tzv. západní model. Něco, co by se třeba zabývalo   tím, jak  lidé z východní Evropy reagovaly na otevření hranic a tedy i na setkání se se světem  v podobě jak individuálních, tak kolektivních zkušeností.  A také jaké změny tyto zkušenosti vyvolávaly.Leccos svědčí o tom, že tyto společnosti byly  v zásadě tzv. „nepřátelsky převzaty“.  Jakoby jim nebyl  poskytnut přiměřený žádný čas  přizpůsobit  se  nově získávaným zkušenostem se západním světem ( a naopak lidé ze Západu nedostali šanci přizpůsobit se jim).   Vznikly tak nové, často zcela zbytečné animozity, kdy  lidé z Východu ztotožňují  Západ s tzv. divokým Západem ovládaným zlodějským kapitalismem, kde každý se  žene jen za svými osobními zájmy. Lidé ze Západu vnímají nezřídka   zase své protějšky z Východu  jako něco druhořadého, kam se dá  prodat každý šunt, každý ošizený výrobek, pokud je ovšem dobře zabalen.   Jakoby kiplingovské „Východ je Východ a Západ je Západ“  nabývalo stále mnoho nových  podob.

Pozápadňování východní Evropy (alias její westernizace) stále ještě probíhá a  má řadu  obecných i specifických rovin.  Je to ale něco, co ještě nebylo přezkoumáno. A to ani dílčími, ani souhrnnými, především však kvalifikovanými analýzami. Natož pak  z nich vycházejících syntéz. Chybí také poučení, které by bylo možné z takové činnosti vyvodit  v podobě odpovědí na  otázky  typu:

• Existuje/ovalo snad v pozadí  všech těchto dílčích transformací něco jako konkrétní  zájem  určitého ( a tedy jakého?)subjektu? Něco jako utajený projekt změn řízený  z nějakéhothink tanku, superbankovní struktury či tajnoslužby?

• Jsou mezi cíli, které jednotlivé transformace sledovaly vedle jistých podobností zjistitelných u jednotlivých společností také zásadní rozdíly  vyplývající  mj. z faktu, že  východní společnosti nikdy nepředstavovaly homogenní strukturu, něco jako monolitní  sovětský blok (mj. právě v  důsledku uplatnění imperiální  zásady „rozděl a panuj“, což nutně vedlo k posilování jejich odlišností v důsledku toho,  že spolu poměrně málo komunikovaly, a  že byly  orientovány  nikoliv ke spolupráci, ale k vzájemné rivalitě a nesnášenlivosti)?

• Šlo v polistopadových  transformačních  procesech někdy vůbec o něco jiného než o peníze  a zisk? Pokud v nich byly přítomny i tzv. vyšší cíle, včetně podpory  evropské sounáležitosti,  resp. nějaká skutečná proevropská doktrína, v čem to vůbec spočívalo?

Odpovědi na tyto a podobné otázky by  přirozeně mohly být užitečné pro společnosti  stojící v současnosti právě před rozhodnutím o začlenění se do celoevropsky orientovaných struktur (což je případ např.Ukrajiny). Nemusely by být vystaveny  opakování jistých, opakovaných a tedy zbytečných  zkušeností. Mohly by se kvalifikovaně rozhodnout samy, ne pod tlakem různých zájmových struktur.Ovšemi fakt, že takové odpovědi chybí, je poučením samo o sobě.Možná je odpovědí i fakt, že tzv. transformátoři (prominenti  transformačních procesů hrající  v nich zvlášť důležité role) podle dostupných informací  vytvářejí  tzv. kluby (někdo by snad  řekl i gangy) scházející se  čas od času - třeba teď v Budapešti - někde, aby si spolu pohovořily a vyměnily zkušenosti zhruba na stejném bázi  jako to dělají  vlivné osoby západního světa (álaBilderberg, Davos apod.). Tedy, že je někdo svolává, koordinuje a jinak mentoruje.

Nemá   cenu   mluvit o tom jen obecně. Transformace  tak, jak jsem ji v minulých dekádách zažili, měla – než se zhroutila - mnoho rovin. Postihnout je v celku je nad naše schopnosti, zvláště s ohledem na výše konstatovanou absenci syntéz i na  diverzitu tohoto procesu. Lze si vybrat  jen  určitou její část, která nicméně má a hlavně ještě bude mít  velký dopad na budoucnost každé výchovní, tedy i české společnosti.

Takovým důležitým  aspektem   transformačních procesů  směrem k dnešnímu kapitalismu  byl aje třeba vývoj  vysokého školství.  Viz mé komentáře  k situaci  na českých vysokých školách („Ševčík je jen jeden z mnoha či „Prezident, který kopl do vosího hnízda“).  S výjimkou  východního Německa, kde došlo k masivní výměně vysokoškolské elity, která – jak jsme všichni, kteří jsme tímto systémem ve východoevropských zemích prošli  dobře  věděli – žádnou vědomostní elitou nebyla. Šlo jen  o    trochu zvláštní odnož mocenské elity opírající se oprincip  tzv. vedoucí úlohu Strany. Díky tomu  se  vývoj  v této oblasti  v těchto zemích dost podobal. Především v tom, že:

• tzv. staré struktury  se udržely u svých koryt (s výjimkou prvních sedmi hubených let nemohly třeba zastávat  vyšší funkce, ale dnes je již mají)

• propojily se s novými strukturami, kterým se odvděčily udělenými tituly, hodnostmi a s tím spojenými funkcemi

• obsadily pozice v kontrolních a jiných orgánech samosprávy, včetně akreditační komise, aby náhodou nikoho nenapadlo  je využít proti nim

• zamezily nebezpečí v podobě  funkční výchovy nových talentů. Když už někdo  takový se jako talent projevil, bylo mu jasně dáno najevo, že může dělat kariéru  někde v cizině, pokud se na to cítí, ale ať doma neotravuje.

Díky tomu máme proto v nových strukturách polistopadových mocenských orgánů i  celou řadu prominentů, kteří snadno a lehce, někdy jen za levný peníz získaly  tituly  zvyšující jim v podobě ozdob připojených k jejich jménům autoritu  a zároveň je zavazují, aby se nesnažili něco měnit na zaběhnutých zvyklostech. Vysoké školy prostě měly zůstat vysokými,  protože vysokými  už dříve byly, i kdyby jejich úroveň poklesla na úroveň středoškolské instituce, což se  běžně stávalo. Nikdo nemá podle nich co zpochybňovat to, co je dáno zákonem.

Díky tomu se  dnešní domácí vysokoškolské  instituce nemusí obávat toho, že  by jim někdo vyhrožoval, že si prověří jejich kvality. Jen ony  totiž mají právo si něco takového prověřovat   a „demokraticky“ rozhodnout, zda  se smí či nesmí  o tom, že jsou vysokými školami  pochybovat.  Kruh se jakoby uzavřel. K tomu nepotřebují  ani vláda, ani ministerstvo školství ani nikdo jiný žádné zbytečné rozbory. Neexistence  nových (rozumí se v posledních dvou dekádách nových!) analýz  to dosvědčuje a degenerace  a sterilita samosprávných institucí jako byla Rada vysokých škol  či senátyjakbysmet. Ostatně  stejně těch  nesamosprávných  (rektorské a jiné konference sloužící k reprezentačním, v nejlepším případě k administrativně-správním účelům). Nikdo si  už neumí ani představit, kam až tento degradační proces povede.  Pravda je , že cestovat do světa již ale problém není. Zdá se ale, že  jádro, resp. podstata věci samé byla však v něčem jiném. Třeba v těch změnách, které  jsme očekávaly, ale které nikdy nenastaly.

Vladimír Čermák