Hned v počátku pokusu o srovnání se mi nabídl Prof. Dr. Heribert Prantl (1953), německý spisovatel, novinář a právník, který byl až do 1. března 2019 vedoucím názorové sekce deníku Süddeutsche Zeitung v Mnichově. Jeho působení a práce více méně znám a jeho politický sloupek - Die politische Wochenschau - téměř pravidelně čtu a často používám jako referenci, nejenom protože bývalý kancléř Gerhard Schröder ho označil ve svém projevu u příležitosti udělení Ceny Arnolda Freymutha v roce 2006 jako třetí senát Spolkového ústavního soudu.

Prantl je považován za představitele liberálního a kosmopolitního právního státu. Příležitostně je označován za levicového liberála, který zvláštní pozornost věnuje průsečíkům práva, morálky a politiky. Například Winfried Hassemer, soudce druhého senátu Spolkového ústavního soudu, komentoval Prantlovu kritiku azylové judikatury Spolkového ústavního soudu ve svém pochvalném projevu při předávání Siebenpfeifferovy ceny Prantlovi v roce 1999: Je to výtka k rozsudku v nejostřejší eskalaci a zasahuje soud přesně tam, kde je zranitelný: pevností a vážností ochrany základních práv. Ve své polemice We Are Many (2011) Prantl odsuzuje finanční kapitalismus a poukazuje na to, že vlastnictví ve smyslu Základního zákona, jemuž bude v tomto roce 75 let, zavazuje i banky a trhy, že se nesmí oddělovat od morálky. Je to apel na odpovědnost finančního trhu a politiků: Evropa není založena na euru, ale na svých občanech, kteří tvoří základ demokracie. Prantl mě dovedl i ke knize, kterou také jako on doporučuji všem v české kotlině, kde se mnozí nemohou smířit s němčinou.

Autor knihy Todeswalzer (Valčík smrti, v neautorizovaném překladu autora příspěvku) Christian Bommarius hbitě a rafinovaně mění scény, skutečně se mu daří, jak to popisuje jeho vydavatel, vykreslit simultaneitu vraždy a radost ze života. Je to léto, ve kterém začíná osvobození. O těchto deseti měsících války toho již bylo napsáno mnoho. Osobně mám pocit a věřím, že i léto 2024 bude létem začátku osvobození z moderních pout, bohužel ne, od válek. A že to bude trvat desítky let, než Fiala & Co a s ním pomatená velká část české veřejnosti si uvědomí, že pád novodobé diktatury bank, virtuálních trhů a žvanících politiků, oddělených od morálky a etiky představuje začátek nové éry a nenávratný konec jejich veřejného působení. Christian Bommarius: Todeswalzer: Der Sommer 1944. Nakladatelství dtv 320 str.,26 euro.

Než pocítíme novou éru na vlastní kůži bude potřeba zabrzdit bezprostřední nebezpečí extremismu. Nevím, zda politické strany a hnutí, které se sami ohodnotily jako demokratické, budou schopny a mít vůli pracovat se s občany a voliči na vytvoření takové brzdy. Vím ale, co napsal Joseph Goebbels, šéf říšské propagandy nacistické strany: Hloupost demokracie.

Spisovatel a novinář Christian Bommarius cituje tento krutě posměšný text v doslovu své předem zmíněné knihy. Jinými slovy, o létě roku 1944, ve kterém povstání z 20. července selhalo, konec nacionálně socialistické vlády se stal zřejmým a zabíjení přesto pokračovalo.

Jak Němci, tak i Češi nemohou být dostatečně pozorní. Proč?  Byli jsme všichni varováni. A nedoporučuji vysmívat se Goebbelsovu výsměchu demokracii, aby nikdo nemusel končit život jako Ernst Toller, oslavovaný autor Výmarské republiky. Ten bezprostředně po spálení knihy v roce 1933 napsal Goebbelsovi v otevřeném dopisu: Nejsme bez viny za svůj osud, udělali jsme mnoho chyb, z nichž největší byla naše shovívavost. Díky lekci, kterou jste nám dal, překonáme své chyby. A to díky tobě. V roce 1939, během svého exilu v New Yorku, si v deziluzi vzal život. Je šílené dělat stále to samé a očekávat jiné výsledky. Souhlasu netřeba.