Nebudu  vykládat, že jsem ho dobře a už dávno znal.  Nebyla by to pravda.  Vlastně jsme se seznámili  až po vydání mé knihy o Srpnu 1968. Věděl, že pracuji na další knize o Listopadu 1989 a chtěl si se mnou o tom popovídat. Byl jsem za jeho  zájem vděčný. Nechoval se jako prominent, i když  jistou dobu ke zdejším prominentům patřil. K té jejich vzácně se vyskytující sortě,  tedy k těm pracovitým a také zvědavým na to, co se to vlastně v naší nedávné minulosti stalo. Lidí patřících k osobám, které u toho byly, nebývá  mezi nimi  moc. Tyhle struktury mezi sebe nerady někoho pouštějí. 

Jaký byl? Toť otázka, na kterou není snadná odpověď. Já jej vnímal jako skeptika  pyrhónského, tedy klasického typu. Život ho to naučil. Občas jsme spolu poobědvali či  popili kávu v parlamentní restauraci, kam tehdy jako  jeden  ze sociálně demokratických rádců měl přístup, a kde byly rozumné ceny.   Mluvili jsme  hlavně o lidech, které z politického světa  znal a o nichž si většinou nedělal žádné iluze.   Můj plán navštívit jej v Nymburce, kam se před lety přestěhoval z bytu v Pařížské ulici, jsme  odkládal tak  dlouho, až   jsem sám začal mít problémy s cestováním. Naposledy jsem se s ním  viděl a  mluvil před půlrokem na jednom semináři ve Slovenském kulturním domě.  Už jsem zapomněl, co  se tam diskutovalo, ale  nezapomněl jsem na něj i na naší krátkou diskusi. Byl to člověk, který toho hodně věděl a  s kterým se dobře povídalo, protože byl ochoten se o své znalosti podělit.  Takových moc není, aspoň ne z té generace, která teď už vymírá.

Pro mne bylo na rozhovorech se Z. Jičínským  zajímavé i to, jak  mluvil o své právnické profesi. Prošel  celou řadou  míst, kde své znalosti z tohoto oboru využíval   a rozvíjel.  Jeho původní specializací bylo myslím ústavní právo, ale  byly i  jiné specializace, které jeho způsob myšlení ovlivňoval.  Nelze říci, že by  v této branži existovalo něco jako  Jičínského vědecká škola,   i když se k němu různí právníci jako ke svému učiteli hlásili. Na to myslím byl příliš samorost. Jeho vývoj ovlivňovali události i lidé nejrůznějšího druhu. Nechoval se jako někdo, kdo si  myslel, že spolkl moudrost tohoto světa  a nehrál si na autoritu, i když si myslím, že pro mnohé z nás autoritou byl.

Jičínský byl opravdu  pozoruhodným člověkem, který v lidech kolem sebe vyvolával dost zajímavé rekce. Pro mě – jak jsem výše napsal – byl poctivým hledačem pátrajícím po tom, co se v nedávné minulosti dělo. Nevím, jestli mi na některé mé dotazy  ohledně  toho, co zažil třeba v prosinci 1989, nechtěl nebo nemohl odpovědět. Když mě Z. Jičínský  zhruba před deseti lety – předtím jsme spolu nikdy nehovořili -  vyhledal, a když jsme se začali  setkávat, vedli jsme spolu řadu diskusí. Na mé dotazy, o co šlo při jeho  setkáních s Gorbačovovými emisary v prosinci 1989,  však  nebyl  nijak sdílný. Možná i proto, že se v tom sám nevyznal.  Způsob, jak  V. Havel tehdy  komunikoval s druhou stranou probíhal ostatně po více liniích  a to, co z toho vzešlo představuje  dodnes pro mnohé z nás  trochu záhadu. Zajímavé však  je, že Jičínský měl potřebu se tím zabývat  i dlouhá léta  potom, co se to vše odehrálo.  Nebyl to člověk, který by měl na tyhle věci  ustálený názor a který ten názor opíral o nějaké přesvědčení, že on o tom všechno  ví.