Od hranic naší země zatím relativně daleko, leč řetězec překotných událostí otřásá i naším článkem. Jak moc bude pevný, ukáže až když nám opravdu poteče do bot. Jak moc si to sami uvědomujeme, nelze nijak vyvodit z toho každodenního názorového přetřásání, které jsou zpravidla i z úst mnohých politiků jen obyčejným vytrubováním ničeho.

Dobrat se k jasným postojům lze proto jen stěží. My Češi jsme už takoví - kategorie skeptiků, občansky angažovaných skupin, nebo ryze kritických nacionálně smýšlející části obyvatelstva vcelku neutváří srozumitelného nic, co by národ ve výsledku přijal. Nikdo zatím neříká: Uděláme to, pak ono a pojďme na to. Protože bránit se nebezpečí je už nejvyšší čas.

A teď proč to nejde – převážná část obyvatelstva nezpochybňuje, že bránit svou suverenitu se musí za každou cenu. Za jakou už politici neříkají. Ani si to z nich žádný nedovolí, protože by musel sdělit, že bránit se neznamená jen šermovat slovy. Tou obětí můžete být zrovna vy, pane Nováku! A pan Novák se zhrozí a řekne si, proč bych měl nasazovat krk právě za toho pupíka v kravatě, který je zrovna vyšetřován pro nějakou zlotřilost, jen mu to u soudu zatím nikdo nedokázal a už asi nedokáže. Zločin prorostl do státního aparátu a úředníci se ke svým občanům chovají jako k poddaným. Vstoupili jsme do NATO, tak ať nám hezky pomůžou spojenci, protože my bychom se sami stejně neubránili. Naše vskutku nepočetná armáda obstála akorát tak při povodních, nebo dílčí jednotky v zahraničních misích. Ale její morálka a kázeň ve chvíli skutečného bojového nasazení? Válčila by týden a pak...Škoda domýšlet. Tolik pan Novák. Obyčejný občan, chcete-li.

Míra osobního rizika už ale postoje člověka mění. Protože zcela konkrétní podoba nebezpečí nutí ohroženého jedince taky konkrétně jednat. Populisté, kterým tak vášnivě naslouchal, zklamali, a obrana vlastních hodnot nejen majetkových, je teď čistě na něm. A to se pak vskutku neberou servítky, nota bene když za frustraci může konkrétní osoba. Riziko mění se ve mstu a v tom jsme, my Češi, po generace přičinliví. Už to pak není národní sepětí, kdy se na Letné zvonilo klíčemi nebo křepčilo po vítězném Naganu na Staroměstském náměstí. Do politiky vklouzli dobrodruzi, byli první nezaměstnaní a klíče by z kapsy znovu vyndal jen málokdo. A už vůbec nikdo po následných palácových převratech, kdy obyčejný občan už v tom marasmu devadesátých let ztrácel orientaci. A má s tím co dělat dodnes.

Téma současnosti, tedy masová imigrace z Blízkého východu směrem na Západ je nyní strašákem číslo jedna. Samozřejmě i pro našince. A ne zrovna malým. Protože něco hodně nepříjemného se může přihodit kdykoliv a kdekoliv. Je prý otázkou času, kdy se k džihádistům některý z českých pomatenců přidá. Nikoliv jako legitimní naverbovanec, ale policejní mluvou řečeno, jako takříkajíc osamělý vlk. Budeme se proto jako národ více bát sami sebe, nebo nebezpečí zvenčí? To by měli mít politici na zřeteli v první řadě a často odvádět pozornost proklamacemi, jak se naší ekonomice hezky daří. Hezká slova v nehezký čas, kdy se každý bojí kdejaké igelitky pohozené v rohu.

Jenomže jaképak vlastenecké odhodlání mohou v národu vyvolat, když hackerem vyrabovaná korespondence premiéra hovoří přímo o odhodlání k nám imigranty dostat, byť veřejnost navenek ujišťoval o pravém opaku. Občan je zrazen. Což je vítaná voda na mlýn páně prezidenta, který své kritické názory na téma přijímání imigrantů nemění. Zda mu o blaho národa jde víc, než o své znovuzvolení, je záležitost jeho svědomí. Nicméně ho trápit nemusí - kvalitního protikandidáta i beztak nemá. Nejsou lidi....

Ať tak či onak, Čech se imigrantů začal bát zase o něco víc. Stačily mu k tomu zprávy ze silvestrovské juchandy v Kolíně nad Rýnem...