Lidé se většinou ptají s jistou dávkou cynismu a tazatel tak demonstruje svou představu konce krize. Vyjadřuje tím svou představu o nezdařilosti evropského projektu, který měl zejména docílit míru mezi jinak tradičně rozválčenými národy evropskými.

Tak za prvé: Tento dotaz sám o sobě krásně demonstruje ono přeceňování ekonomiky, typickou to vlastnost naší doby. Jak upozorňuje známý ekonomický historik Ferguson, takovou moc ekonomika nemá. Velká hospodářská krize konce dvacátých let totiž v USA k žádné válce nevedla, byť i tato krize v USA začala a byla v mnoha ohledech hlubší a bolestivější než v Evropě. K propuknutí světové války bylo třeba ještě něčeho jiného: totiž probuzení evropských démonů. Démonů národní nenávisti, hladu po dominanci a pohrdání jinými, čemuž tenkrát bohužel dost ochotně napomáhala notně rasistická věda a národověcké umění.

Za druhé: Tehdy jsme trpěli fetišem národních států. I tenkrát jsme chtěli růst, ale chtěli jsme hlavně expandovat geograficky, na úkor někoho jiného. Dnes již nikdo v kontextu růstu národa v Evropě neuvažuje. Kdyby některému evropskému národu byla nabídnuta půlka národa sousedního, většina z nás by jen lhostejně pokrčila rameny. Před dvěma generacemi jsme kvůli tomuto fetiši byli ochotni pokládat životy a bombardovat si navzájem města. Čím více civilních obětí, tím lépe. Toto myšlení je nám dnes naprosto vzdálené - a to i na intuitivní úrovni -, byť jsme takto uvažovali po tisíciletí. Tentokrát se zdá, že byl tento démon pochován hluboko. Kdo ho bude chtít budit, bude mít hodně práce. Může k tomu vytahovat všemožné argumenty, ale ty ekonomické budou vždy jen pomocné, nikoli hlavní.

Zde by se hodila drobná futuristická poznámka: Stejně jako jsme zaměnili geografický růst za růst ekonomický, je možné, že za pár desetiletí nás přestane vzrušovat ekonomický růst. Možná si najdeme něco jiného. Dnes jsme zamilovaní do představy růstu - tak moc, že si bez ní nedokážeme představit život. Ale i tato láska jistě má svou derniéru - a stejně jako je fetiš ekonomie mnohem lepší, než byl fetiš národních států, snad si v budoucnu najdeme něco méně potenciálně destruktivního k adoraci, protože se zdá, že něco k adoraci nutně potřebujeme.

Třetí bod je též důležitý: Pokud se v krizi něco prohloubilo, tak spíše soudržnost než nenávist. Kdyby Řecko, Irsko, Maďarsko a další země bankrotovaly před více než dvěma generacemi, okolní národy by z toho s nejvyšší pravděpodobností měly radost a diskutovaly by snad jen o tom, kdy na ně zaútočit a jak nejúčinněji. Okolní národy se většinou nenáviděly a jakákoliv možnost oslabení souseda byla vítanou záminkou pro útok. Vojenský. Dnes se snažíme Řecku a dalším pomoci (sice pořádně nevíme jak, ale snažíme se). A na zprávu, že se jim daří lépe, čekáme jak na boží smilování.

Za čtvrté: Nacionalismus je sice strašák, ale jenom strašák. A s krizí toho nemá moc co do činění. Vezměme si Českou republiku: kde je Sládek a jeho strana? Sládek byl čistě "předkrizový" fenomén, dnes po něm a jeho myšlenkách není ani vidu, ani slechu. A co Slota na Slovensku? Národovci v Nizozemsku? Haider v Rakousku? Vše dávno před krizí a krize nikoho nového výrazně štvavě dominantního nevyprodukovala. Co tu dnes máme, je slabý odvar toho, co tu bylo před krizí. Kdyby se podobná individua objevila znovu, určitě by za ně "mohla krize". Ale ne, za tohle krize nemůže, za to může všudypřítomná lidská blbost.

Lidská blbost, kterou dokážou někteří osedlat lépe než jiní, je to, co bychom měli hlídat a střežit a plácat národnostní plácání a vyvolávání poválečných démonů hned přes prsty. Toto nás ničí a může zničit - a ne naše (i v krizi bohatá) ekonomika.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN