Ano, řeč bude o brutálním úderu letectva NATO na Srbsko.  Od jeho zahájení uběhlo 24. března 2018 již 19 let. Pro mnoho z nás je však tato událost stále tíživě živá.    

Jak vzpomíná jeden z ministrů tehdejší vlády Miloše Zemana, „12.3.1999 byla Česká republika náhle překvapivě vstoupena do NATO“. Tomuto aktu mezinárodního práva nepředcházelo v Česku obecné referendum. Mezi mnoha výroky českých i západních politiků byly i takové, jež tvrdily, že naše země si takovou čest nezaslouží. Zda je Česká republika této cti hodna, bylo otestováno už krátce po našem vstupu do Aliance.

Na základě (nejspíš zinscenovaného) incidentu v kosovském Račaku (jeho viníky se Mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu nikdy nepodařilo zjistit),  Severoatlantická aliance v čele s vládou USA chystala v prvních měsících roku 1999 trestnou výpravu. Jejím cílem bylo dát za vyučenou viníkovi krutého násilí v kosovské válce. Zločiny v kosovské válce páchané Kosovskou osvobozeneckou armádou (UCK) byly Američany ostentativně přehlíženy. Dle Martyho zprávy pro Radu Evropy z roku 2010 například UCK rovněž vraždila zajatce pro účely obchodu s lidskými orgány.  Za jediného původce válečných zločinů však byli označeni Srbové. Členským zemím NATO bylo nekompromisně uloženo chránit lidská práva kosovských Albánců válečným zabíjením Srbů.

Dle vyprávění očitého svědka, na večerním zasedání české vlády konané někdy „ve třetí čtvrtině března 1999 … asi ve 22 hodin zazvonil ministru zahraničí Janu Kavanovi telefon.  Bylo mu sděleno, že Vláda ČR se má do půlnoci vyjádřit k otázce přeletů letadel NATO přes území ČR a k tzv. <collateral effects> při leteckých útocích.“  Pojmem „collateral effects“ se rozumí vedlejší produkt války zejména v podobě civilních obětí.  NATO i prezident USA Clinton, jenž útok na Srbsko postrádající mandát Rady bezpečnosti patronoval, si dobře uvědomovali negativní ohlas vyvolaný ozbrojeným útokem, jenž svým plánovaným rozsahem musel nutně přinést smrt stovkám, ne-li tisícům nevinných lidí (nemluvě o zničení materiálních statků majících pro populaci životně důležitý význam). Proto se usilovalo o rozložení odpovědnosti na členské země NATO.  I z tohoto důvodu dostalo ničivé napadení Srbska název Operace Spojenecká síla (Operation Allied Force).     

Za 78 dní trvající operace Allied Force bylo proti srbské části Svazové republiky Jugoslávie uskutečněno více než devět tisíc bojových útoků s použitím bomb a střel s ochuzeným uranem. Letectvo NATO, v jehož řadách - pro zajímavost - poprvé od 2. světové války výrazněji vystoupily německé Luftwaffe, zasypávalo srbské území dnes již zakázanými kazetovými bombami. Cílem bylo Srbsko bez ohledu na následky totálně zdecimovat. Jednalo se o nový druh války, které dle zkoumání vědců z oboru sociologie začaly být vedeny v době po skončení studené války.  Ve jménu ochrany lidských práv.  

Dle slov významného profesora sociologie Ulricha Becka (Ludwig-Maxmilians-Universität München a London School of Economic and Political Science), "lidská práva musí být zajištěna a prosazena mimo hranice národní suverenity, dokonce uvnitř jednotlivých států a možná proti jejich vůli".  Toto válčení za účelem ochrany lidských práv zplodily odborný pojem "militární humanismus". Ten dle Becka spočívá mj. na asymetrii síly - čím slabší je protivník, tím větší je pravděpodobnost, že bude napaden. Militární humanismus shledává Beck kombinací idealistického přístupu (důraz na lidská práva) s realistickými metodami a nástroji (ozbrojené zásahy proti provinivším se státům).

K  vědeckým vývodům Ulricha Becka lze jen dodat, že pro stát s imperialistickými ambicemi není problém - je-li toho zapotřebí k vedení dobyvačné války – příslušný případ porušení lidských práv fabrikovat.  Srebrenica a Račak v bývalé Jugoslávii jsou toho příkladem. Elementárně řečeno, teorie militárního humanismu má ospravedlnit zabíjení nevinných, je-li to v  zájmu ochrany porušených lidskoprávních hodnot;  toho, kdo je měl porušit, určuje však výhradně agresor.         

Leteckými údery proti Srbsku, jejichž charakter vykazoval znaky válečného zločinu bylo dle Human Rights Watch zabito nejméně 500 civilních obyvatel (některé zdroje uvádějí i 1.200 až 2.500 obětí). Několik tisíc civilistů bylo zraněno, mnoho z nich trpělo posttraumatickým stresem. Těžce byla poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Práci ztratily stovky tisíc lidí.  Útoky na průmyslové podniky vážně narušily životní prostředí.

Jedním z architektů bombardování Srbska byla  tehdejší ministryně zahraničí Clintonovy vlády, smutně proslulá česká rodačka Albrightová.  Za svou aktivitu obdržela trefnou přezdívku Balkánská řeznice.  Dodejme, že po válce v Kosovu srbský prezident Miloševič zemřel ve vazební věznici haagského Tribunálu (ten jej ani za pět let nedokázal odsoudit).  Zatímco takový Hashim Thaci, svého času politický velitel UCK, která se rovněž dopouštěla válečných krutostí, byl Tribunálem v Haagu obžaloby zproštěn. Thaci jako velký oblíbenec Albrightové  se později stal prezidentem nového státu Kosovo.

I když je sporné, nakolik lze věřit upřímnosti slov generálního sekretáře NATO Stoltenberga a Obamova viceprezidenta Bidena,  kteří se po šestnácti letech omluvili Srbům za utrpení, jež jim operace Allied Force přivodila, přesto tím Západ alespoň trochu přiznal, že se vůči Srbsku jednalo nelegálně, nelegitimně, ale hlavně bestiálně.

Určitě nebudu sám, kdo se nadosmrti bude cítit provinile za tragickou újmu způsobenou srbskému národu bombardovaním probíhajícím od 24. března do 10. června 1999.  Šlo totiž o  válku, s níž Česká republika vyslovila souhlas.  Navzdory tomu, že Srbové, v kritických momentech historie stávali na naší straně. Ať už za Mnichovské krize, kdy 60.000 srbských dobrovolníků nabídlo Československu pomoc.  Nebo v roce 1968, kdy Jugoslávie podporující československé reformy následně ostře odsoudila okupaci naší země vojsky Varšavského paktu.

Bomby shozené na Srbsko v roce 1999 jsou trvalým mementem toho, čeho se lze od Severoatlantické aliance dočkat.  Mrtvolný pach války, jež se v devadesátých letech minulého století hrozivě vznesl nad Balkánem by měl být pro Evropany mementem i dnes.   

Jaroslav Hošek